Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Cannibal Corpse - Torture

Cannibal CorpseTorture

Bhut1.8.2012
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Řežba a nic jiného. Cannibal Corpse, tak, jak je známe už léta...

Smečku Cannibal Corpse netřeba představovat. Jejich hudební zaměření taktéž ne. Tak, co je vlastně nového na aktuálním albu Torture? Jsou tam nové skladby, nové obrázky, nové fotky kapely. Je tam nový posun? Už v úvodu prozradím, že není.

 

Kdo by však také od této kapely čekal nějaký vývoj. Taky mi řekněte, kdo by si ho přece přál. Já osobně si nedovedu představit Cannibal Corpse jinak, než tak jak zní už přes dvacet let. Jistě, že tu jsou jedinci, kteří nemohou vynachválit období rané, s Barnesem za mikrofonem, etapa po něm se pro tyto fandy jeví jako nezáživná. My se však nyní nebudeme neustále vrtat v historii, jelikož se z ní máme poučovat. A Cannibal Corpse jsou taky poučení, respektive vědí, co se posluchačům vždycky líbilo a to jim servírují s noblesou, kterou umí jen oni. Servírují nám to na malovaném podnosu Vincenta Lockeho, který se mi ovšem už nelíbí tolik, jako starší obrázky. Poslední parádní obal kapela měla v roce 2004 na desce The Wretched Spawn. Tady mačkám první slzu, při kontaktu s albem. Kam se poděla ta brutalita a chlípnost, která vždy sálala z každého počinu? Jasně, že úplně dobře od žaludku každému taky nebude při pohledu na aktuální výjev, ale stejně tam cosi postrádám. Na druhou stranu musím uznat, že k názvu Torture se krásně hodí a plně jej vystihuje. Ovšem zcela stěžejní je a vždycky bude náplň, která se za touto momentkou skrývá. Kapela ve svých řadách neprovedla žádnou rošádu, takže není osoba, na kterou se zaměřit a porovnávat hráčský výkon a umělecký přínos. Nicméně i tak se musí uznat, že ačkoliv skupina takřka přešlapuje na místě, stále dokáže znít dosti svěže a úderně.

 

Těžko budete hledat nové postupy, prvky a revoluce v konstrukci skladeb. Stále to jsou ti staří dobří Cannibal Corpse, kteří prostě drtí a drtí. Na jednu stranu zívačka, na stranu druhou energie a náhul. Od prvních tónů je zcela bezpečně poznat, koho že to máte zrovna v přehrávači. Strohý, řezavý, syrový death metal v palebné kadenci. Není, co rozmazávat, co vytýkat. Věrní fanoušci skáčou až do nebe radostí, jak zase Cannibalové všem rozsekali prdel. Ostatní skupiny fanoušků si řeknou, hmm, klasický Cannibal Corpse. A je to skutečně tak. Žádný moment překvapení, který by do jejich hudby nějak nepasoval, na takový kravinky tu není prostor a vlastně to ani nikdo nechce nějak mrvit, když ty sypačky znějí tak bohovsky.

 

Nepatřím mezi právověrné fandy Cannibal Corpse, ale jejich tvorbu sleduji pravidelně a hudbu této smečky si nechám líbit. Bohatě mi stačí jako milý způsob odreagování, kulisa při nějaké bohulibé práci, či jako doplněk ranní cesty do práce. Je to průměrná řež. Ovšem slůvko průměrná nyní nelze brát jako nezáživné, nudné a nic neříkající. Význam slova průměr nyní nabírá rozměru trošku jiného. Je to totiž klasika žánru, požadovaná porce masa a krve, výborně odvedená práce a zkrátka velice povedené záležitost. Ale uznejme, že pustit kteroukoliv skladbu, z kteréhokoliv období této smečky, nějakému laikovi, bude říkat, že je to furt to samé. Proto se jaksi nabízí to ošemetné označení zlatého středu - průměru.

 

Nejsem z těch, co si musí při každé nové desce VELKÉ kapely sednout na prdel a čumět s hubou dokořán. To, že se jmenují Cannibal Corpse jim ty bodíky nahoru skutečně nepožene :D Alespoň u mne ne. Jsou to oni, líbí se mi, mám je rád. Ale zůstávám nohama na zemi.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jendis / 13.9.14 17:08odpovědět

Boží Death Metal z Floridy!!!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky