Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Co si budeme povídat, kanibalové jsou jedineční a za svoji osvětovou činnost by si zasloužili nějaký diplom, nebo řád zasloužilých umělců. Smrt v jejich podání je sranda a člověk se skoro začíná těšit na nějaké to prolití. Studuje barvité scény, které provázejí jednotlivá alba, sympatizuje se zanícenými řezníky a zvědavě jim kouká pod ruce. Jo, tak takhle se otevírá kloubní pouzdro... 

Violence Unimagined je neuvěřitelné patnácté vydání řeznického zpravodaje a nese klasické znaky svého rodu. Rozšiřuje portfólio skvělých obalů a ne poprvé ve dvou verzích. Tu rozšířenější nepovažuji za kdovíjak povedenou, naopak jedno z vinylových vydání má obal přesně podle mého gusta, to znamená více corpses, nějaké kulisy a hodně purpuru. Je to stále stejná dílna (Vincent Locke) a v obou případech se můžeme kochat spoustou krásných detailů. Jejich diktát vás povede i hudebním obsahem a bude vás laskat ostřím sekery.

Kanibalové jsou zase masakr, ale uměleckého ražení a protože jsem je opravdu dlouho neposlouchal, tak jsem zapomněl, jak technicky vybavená kapela to je. Ani s tolika křížky na hrbu se nespokojují s tupým hoblováním, i když jejich motorárna má koule a já ji mám upřímně rád. Skladby protkávají melodické vyhrávky, které samozřejmě nejsou určeny k tanci, ovšem fanoušky s přiměřeně poškozeným cerebrem naplní láskou a obdivem k vysokým tónům čistého zoufalství. Důležitá je hra s rytmem. Dusné, pomalu se převalující soukolí střídají zběsilé rytmické pasáže, kdy i širokokrký Corpsegrinder musí zručně přepínat jednotlivé hlasové kvalty. Jeho vokál je stále silný, chorobně chropotný a dokáže odsekávat jako zpruzená guvernantka. Ovšem hlavní síla kapely byla a je v kytarovém tandemu, který dává do placu potřebnou hmotu. Určitým překvapením je fakt, že na sólové kytaře se objevil Eric Rutan. Vystřídal Pata O´Briena, který se dal na dráhu zločinu a musel být odejit. Na jak dlouho čert ví, ale takhle se nechat chytit, to je trestuhodné. Kanibalové si hudebně určitě nepohoršili a těžkotonážní duo Rutan/Barrett šlape jako výkonný dieselagregát. S hloubkovou podporou Websterovy basy kruťárna a skvělý zvuk.

Surround, kill, devour! Název skladby jakoby vystihoval náladu celého alba. Živelná ofenzíva rychle se střídajících rifů je jako stádo pěšáků co tě obklopí a za chvíli není človíčka. Jaká zrůda tohle dokáže s takovou rychlostí, s takovým nadšením a neklopýtne? Holt Cannibal Corpse. S léty neztrácí chuť a drtivě dávají na odiv svoji dominanci. Z hromady většinového death metalu vybruslili do úrovně slovutného tělesa, které death metal šlechtí a popírá teorie o jakémkoliv vyprázdnění. Cannibal Corpse se podobně jako Vader stali živoucí legendou a aktuální řadovka je důkazem, že do důchodu je ještě daleká cesta. Sice ne moc dobrodružná a napínavá, ale s dobrým povrchem a jistým cílem.

Přeji rozkošné chvění při sledování klipu...