Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Další povedenou dvojku hledejme na mapě v soustroví Francouzské Polynésie, neboť zrovna z těchto vzdálených míst k nám doputovala zvukově nestabilní formace Cantenac Dagar. Zvukově nestabilní? Tak určitě. Jde o jakýsi experiment na bázi skromné výbavy, kdy si jeden maník vystačí z vlastní pusou a pár efekty, a ten druhý do toho párkrát cinkne a zapojí banjo. S podobně fungujícími projekty je vždycky legrace, někdy také těžká dřina a někdy jednomu dojde trpělivost. Cantenac Dagar mají od každého trošku.

Aktuální nahrávka čítá pouhé dvě skladby, které pohání neustále se opakující hlavní rytmus, ze kterého, pokud bych byl jeho autotem, by mi nejspíš už upadla spodní čelist, krk zmodral a v závěru alba asi i upadl. Jak to dopadlo s adeptem projektu Cantenac Dagar, se můžeme jen domnívat, ale zřejmě mu nečinilo zvláštní problém si po nahrání všeho potřebného sbalit dvojče, špeka a jít třeba klábosit do kavárny. Jde o to, že po téměř celou plochu padesáti minut svými ústy vydává jednolitý, na konci již velmi otravný, rytmus ve zkresleně znějící podobě cca "tu-tu-tum" a až na něj se nabalují další zvukové plochy (říkejme jim třeba ambient a třeba taky drone).

Nic zvláštního jsem, až na odvahu obou protagonistů, na albu Stillestone nenašel. Je to jen velmi zřídka rozvíjená, silně monotónní záležitost, kde elektronický doprovod jako by místy evokoval vzdálené a vzduchem rotující hammondky, což hezky podněcuje dojem psychedelické zvukomalby, ale celkově je to příliš málo, abych se nějak vzrušoval. Málo z mála. Občas se do těžce se valící hmoty dramaticky hrábne a vyloudí se jakýsi upozorňující zvuk, který plní funkci vyvrcholení zápletky a na konci se prostě skončí. Z ničeho nic stop a čau.

Jsem fanouškem podobných experimentů, ale ne všechny mi sednou, to je pravda. Z minimalistické produkce Cantenac Dagar jsem ale nuděn měrou vrchovatou a nejde o momentální nutnost si vylít kýbl zlosti na toho, kdo je zrovna po ruce, ale poměrně trpělivý poslech něčeho, co mi nic nepřineslo. Je minimum, které nadchne nebo aspoň potěší, což funguje stejně jako u všeho ostatního. Minimum Cantenac Dagar mne však nepotěšilo, poslouchat jej vydržím jen s vypětím všech sil a nejspíš s ním provždy skončím, jako ono se mnou. Prostě to v jednom místě necitlivě utnu. Plus dávám za schopnost experimentovat s takovým vybavením, které je Cantenac Dagar souzeno, další pak chlapíkovi s ústními dovednostmi, ale celkově jsem pocitově v mínusu, neboť je to zrovna on, kdo mne poničil nervové ústrojí a způsobil brnění v uších. Nebýt toho soustavného bušení, půjde zřejmě o mnohem přijatelnější záležitost, která šla rozvinout jinými, třeba i záživnějšími směry. Jsem kritičtější, než u podobných dostaveníček bývám, ale nemohu jinak...