Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cat Power - Moon Pix

Cat PowerMoon Pix

Symptom17.11.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / mobil / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Triumfální čtvrté album americké krasavice Chan Marshall známější jako Cat Power je přesně ten „blues“, po kterém slídím, kudy chodím.

Tichá vřava silných emocí pod povrchem, disharmonie a navíc jakoby závan devadesátkového britpopu. Skladby jsou ve svém hudebním ztvárnění minimální, ale není proč to brát jako výtku. Kde jiní zažehnávají bezobsažnost poukazem na minimalistickou stylizaci, Cat Power zdánlivou prostoduchost prodchla velkou dávkou emocí. Vše báječně funguje a předem se naladit na poslech není potřeba.

 

Příběh na pozadí alba je skoro stejně tak poutavá historka jako legenda o Robertu Johnsonovi a jeho paktu s ďáblem, který mu vynesl věčnost na delta bluesovém trůnu. Podle původního podání procitá Chan v poli za svým domem, kde na chvějící se zemi čelí útokům démonů. S modlitbou na rtech utíká domů a pro rozptýlení začne hrát na kytaru – mimoděk tak za jedinou noc poskládá většinu materiálu. Po letech vysvětlovala zpěvačka okolnosti vzniku skladeb trochu jinými slovy, ale i kdyby snad mělo jít o pouhou propagační smyšlenku, nedá se říct, že by to navození atmosféry nesloužilo dobře.

 

 

V celkové délce lehce nad pětačtyřicet minut je hned několik labutích písní. Jmenovitě No Sense s krátkým dynamickým vzplanutím na závěr; dojímavá Say; a samozřejmě tradiční lidová píseň Moonshiner, která mele břehy jako tichá voda (svou verzi nahrálo mnoho umělců včetně Boba Dylana v roce 1963). Vesměs velmi jednoduché kytarové brnkačky s imponujícím zpěvem. Je to ta barva hlasu, která je zajímavá sama o sobě bez potřeby dostávat se do nezkrocených poloh nebo se rádoby umělecky pitvořit. Tvář alba definují i Whiteovy chápavé bicí. V duchu hesla „méně je více“ jsem při poslechu párkrát vzpomenul na německé tmáře Bohren & Der Club Of Gore, kteří také troufale malým množstvím not dokáží jít přímo k meritu věci. Colors And The Kids zaujme klavírním základem, flétna v He Turns Down evokuje psychedelii finských Hexvessel. Často a kladně bývá skloňována pátá Metal Heart a milovníci slowcore á la Rivulets při poslechu desky určitě zaplesají.

Jednoho příhodného dne (ne zrovna krásného) jsem si náhodně poslechl skladbu Moonshiner a už se to se mnou vezlo. Cat Power jsem si pamatoval především díky roličce v melodramatu Moje borůvkové noci, nebo lépe řečeno kvůli hitu The Greatest, kterým snímek oživila a dále jsem moc nepátral. Oprašování starých nahrávek se jako už tolikrát ukázalo být plné překvapení, přičemž Moon Pix vydalo nečekaně vyspělý materiál s poutavým příběhem. Můj nový společník pro klidné chvíle na sklonku dne.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 17.11.15 9:09odpovědět

Moc krásná deska a jak píšeš - takové blues člověk hledá, kde může. Přesně tenhle typ písničkářek má něco do sebe, stačí vzpomenout poslední desku Fiony Apple, která mě baví dost podobně. Hezká vzpomínka....

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky