Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cataract - With Triumph Comes Loss

CataractWith Triumph Comes Loss

Michal Z24.2.2009
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Krok zpět se Švýcarům moc nevyvedl. Pokud chcete někomu udělat radost, sáhněte raději po předchůdci, nebo ještě lépe po následujícím albu z roku 2006 „Kingdom“.

Švýcaři Cataract vydávají v roce 2004 následovníka rok staré fošny. Další várka nasranosti, frustrace a chuti si poctivě zamlátit do nástrojů přitéká pod titulem „With Triumph Comes Loss“. Pánové evidentně trochu trpí přetlakem a je třeba si nachystat více materiálu na koncerty a patrně i lehce pootevřít přetlakový tvůrčí ventil. Kotouč z roku 2004 neochromuje svojí originálností či stylotvornými čáranci, jde přímo na branku, navazuje na předchůdce zcela logicky. Z celkového pohledu na tvorbu Cataract se tento zápich do metalcore záplavy jeví jako uspěchaný a nedotažený ve všech směrech, možná byli tlačeni firmou, nebo vlastní neukojitelnou touhou mít venku další silný materiál, bohužel záměr se příliš nevydařil.

 

Úvodní čtyři kousky v playlistu jsou dosti monotónní, bez efektu překvapení. Brzy se přistihnete, že myslíte na zcela jiné věci. Plujeme ve střední třídě metalcoru, suneme se v hlubokých kolejích, projetých karavanou metalcore mašin tvrdšího zrna, ale bez jakéhokoliv oživení nebo nečekaného zvratu. Vše zde už bylo. Samotní Cataract přežvýkávají sami sebe. Jde pouze o poctivou práci a citace na n-tou.

 

Náladu vyspravuje skladba „As We Speak“, kterou lze označit za pomyslný hřeb alba. Typický dobový představitel moderního metalu z počátku milénia posluchače nabádá, aby se s radostí skočil do metalcore bahna. Cataract se snaží býti v druhé půli alba zajímavějšími. Občas vyšlápnou z tempa a brázdí střednětempé zatěžkané vody. Všechno však končí v prasopalu kulometného kropiče. V těle se lámou slabší kosti. Metalcore v podání Cataract má vadu jako tisíce jiných - nudnost. Klišovitost v tomto stylovém zákoutí je dána současným rozmachem, a co si budeme povídat, s každou vlnou oblíbenosti daného stylu se vyrojila kvanta kapel, pouze živořících na vlně oblíbenosti. Stejný osud a úděl cítím i u Cataract. Dělníci stylu stojící u pásu nekonečné sériovky. Z fachy a šedi nás album vyprovází závěrečným kouskem, kde jsou kytary naladěny na Slayer vyprávění. Inu kdyby v podobném rozmáchnutí album notovalo častěji, stínalo by hlavy daleko lépe. Promarněná šance, až závěrem chlapíci ukazují, že mají na víc než jen bezduché rubanice.

 

Co více říci o desce, která je značně průměrná a nijak zvláště ničím nevyčnívá? Pravděpodobně můžeme snad jen doufat, že pánové z Cataract mají na víc, než předvedli a ještě nám nakopou zadky. Nejsem zastáncem, aby každé následující album kterékoliv skupiny bylo jiné, inovativní, nebo stylotvorné. V tomto případě po něm prahnu. Zvuk alba je pěkně nečistý, neuhlazený a drápavě ostrý, čímž vybočuje z řady výtvorů Cataract, někomu sedí více, z mého pohledu je pro Cataract vhodnější krystalicky čistá mohutná produkce s masivním zvukem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky