Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cathaaria - Coin of the Realm

CathaariaCoin of the Realm

Victimer13.6.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Plazivý sludge doom s apatickým vokálem vinoucí se zapadákovem jako soundtrack pro sériové vrahy.

Matron Thorn a jeho projekty. Jedno z témat, které mě v těchto dnech baví následovat a pitvat. Zdaleka nestíhám všechno, ale jsem v tom až po uši. Matron je Amík, který přesídlil do Finska a rozhodil své umělecké sítě hned do několika různých uskupení, ve kterých je pánem. Pro lepší orientaci zmíním Ævangelist, Benighted in Sodom, Oblivion Gate nebo Præternatura. Ale to je jen zlomek. Dneska se zastavíme u jména Cathaaria, které před dvěma lety vyslalo ven své jediné album Coin of the Realm. Nejedná se tedy o žádnou žhavou novinku, ale o prověřenou zastávku na cestě temnotáře, který specificky brázdí metalové, gotické a další těsně spjaté, atmosférické podhoubí. Sabotovat vše milé podle pana Thorna, to je oč tu běží. Před pár týdny jsme si pověděli pár slov na téma gotického industrialu projektu Oblivion Gate, teď prostě přišel (pravda, s křížkem po funuse) čas na Cathaaria.


Temnota zůstává, ale od gotiky jsme dál. Cathaaria se profiluje jako psychedelií a zvráceností zakalený sludge doom. Pomalý, líný, depresivní. Jeho roztěkaný, mátožný materiál doprovází sám autor coby deklamátor a vrchní vypravěč. Jeho vokál je typicky jednotvárný, znuděný, jako by nahodile provázející. Prostředí je zasazeno na americký venkov, na opuštěná místa v opuštěných koutech opuštěných států. Hudba zde tvořená může být příručkou pro sériové vrahy, které tahle místa spoluutváří. Někteří v podobných vyrůstali, v normální společnosti se neuchytili, aby se spolu se svými obětmi vraceli tam, kde se cítí nejlíp. Znáte to, rozvrácená, často alkoholem a fetem stižená rodina, a jejich dítko vyrůstající v tomto neutěšeném prostředí plném hádek a násilí. Události, kterých je svědkem, formují jeho zvrácenou osobnost, aby vyrostl v kriminálníka nejhrubšího zrna. Ve vraha, který se spolu se svými skutky a mrtvými těly vrací do míst, kde tohle svoje dětství společnosti vrací. Po svém.

 


Třeba takto. A třeba zase ne. Protože jsem ale fanouškem dokumentů sériových vrahů, docela rád bych první desku Cathaaria viděl jako takového solidního průvodce zvrácené psychiky člověka, který je podobných skutků schopen. Každopádně atmosféricky je tahle záležitost znovu na výši. Venkovské prostředí je navozeno velmi věrně, to pak doprovází stísněná, až vyšinutá nálada. Riffy Cathaaria jsou rozteklé, stejně jako je tempo sotva znatelné. Jako by někdo z člověka vyrval páteř a nebožák se jen sesunul k zemi. Jako by za tím vším bylo tolik chlastu a v něm ztracených nadějí, že už nejde uvažovat střízlivě. Vše je hozené do jiného světla a hlavou jdou myšlenky, které jsou normálně uvažujícímu jedinci odporné.


Zpustlá samota, doom rocková psychedelie stříklá jižanským odérem, i tak bychom mohli debut Cathaaria brát. Jednotvárné, téměř bez tempa a ubíjející. Má to takové být. I když tempo..., ono je třeba pod tou hustou vrstvou kalu hledat a nakonec i objevit hybnou sílu kytary, která dost často jen doprovází zatuchle vidlácký banjo band. Vedle venkovské úchylky by mohl tento projekt probudit také nemístnou smyslnost fetišisty. Což je konec konců i případ samotného obalu. Když už vraždit, tak si tu vychýlenost trochu užít. Nedá se říct, co se s oběma těly stalo, ale je docela možné, že ať už dobrovolně nebo ne, jejich skon provázela kombinace bolesti a slasti. Smrt je teprve začátek, jak ostatně už kdysi pravil mistr Necrocock.


Caatharia jako další z uměleckých pohnutek Matrona Thorna samozřejmě provokuje. Ať už svým celkovým vyzněním, konceptem nebo tím zoufale ubíjejícím (na smrt unavený gotik astmatik) vokálem. Tohle není hudba pro každého, ale pro takové, kteří prahnou po něčem nevšedním a spokojí se třeba s mou charakteristikou. Sedět si na verandě, když už hodiny chčije, po tom co jsi dal co proto místní naivní slečínce, která byla svědkem, že se u tebe doma válí kusy těl, to chce drhnout banjo o dvou strunách. Ty další se hodily na něco jiného...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 27.1.14 13:03

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky