Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Challenger Deep - III. The Path

Challenger DeepIII. The Path

Symptom28.11.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 PRO
VERDIKT: Pět muzikantů, šest skladeb a šestatřicet minut dlouhý poslech plný emocí a napjatých nervů.

Poslech alba III. The Path možná nepředstavuje převrat v žánru, ale co určitě pocítíte, je příval emocí a chuť poslouchat dál. Běloruská pětice hraje svěží fúzi žánrů na pomezí post a black metalu s příchutí hardcoru. Něco na způsob neméně svižných a potemnělých skoro-krajanů Reka. Společným jmenovatelem kompozic je dravost, pak také vkus a rozhodně výše zmíněná emocionalita (jakožto mandatorní součást hardcorového étosu).

 

Myšlenkový rámec skrytý za notami vypráví příběh muže, který při sledování každodenních katastrof obětuje vše, aby nakonec nalezl klid. To směřuje k neodmyslitelné existenční otázce, jestli to bylo všechno zbytečné? Hledání odpovědi je na posluchači, bude-li k podobným úvahám během poslechu čas. Epickou cestu totiž otevírá jednička Sacrifice a ta hned první vteřinu rozčísne zuřivým blastbeatem. Vzápětí následuje hrdelní screamo, kytary hrají temnou notu a kdo umí ve všem tom rachotu najít harmonii, může být spokojen.

 

Byť se kapela charakterizuje jako experimentální, což občas signalizuje krycí manévr ve snaze pokrýt případné skladatelské a instrumentální mezery, hudba nejeví žádné prvky pochybného experimentu, naopak působí velmi koncentrovaně a dobře usazená ve svém žánru. Ve skutečnosti jde spíše o kompilaci mnoha vlivů, zručně uhnětených do kompaktního celku o souhrnném hodnocení "tvrdá hudba" ať už takové zařazení znamená cokoli.

 

Produkčně je tu všechno v pořádku. Skladby jsou napěchované dobře zužitkovaným tvůrčím potenciálem a zvukem klasického nástrojového obsazení bez zbytečných vrstev ozdobného pozadí. Střídání tlaku a lehkosti je skutečně povedené napříč skladbami i albem. Z klidné minimalistické mezihry páté Indifference téměř vystupuje esence starých dobrých Fall of Efrafa, zatímco euforická pasáž předchozí pecky Confidence vás nakrájí na plátky. Dotýkáme se tu téměř avantgardního blacku a upozorňuji, že v nabídce je mnohem víc. Vokál jde zlatou střední cestou srozumitelnosti a agrese v jednom. Plný zvuk kytar v duchu metody wall-of-sound příjemně pulzuje v dobře uspořádaném mixu.

 

Každý hudební směr obsahuje přesně bambilión sobě rovných desek a na první dobrou tady nenarazíte na zlatou žílu, kterou by už dříve netěžil někdo jiný a podobným způsobem. Jak rychle se dojem z nahrávky utřese, je čistě individuální věc a záleží při tom na něčem tak těkavém, jako je aktuální nálada. Bez dalších chytristik prohlašuji toto dílo za výbornou žánrovou desku s potenciálem nabít posluchače životní energií. A víc bych nežádal.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky