Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Challenger Deep - III. The Path

Challenger DeepIII. The Path

Symptom28.11.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 PRO
VERDIKT: Pět muzikantů, šest skladeb a šestatřicet minut dlouhý poslech plný emocí a napjatých nervů.

Poslech alba III. The Path možná nepředstavuje převrat v žánru, ale co určitě pocítíte, je příval emocí a chuť poslouchat dál. Běloruská pětice hraje svěží fúzi žánrů na pomezí post a black metalu s příchutí hardcoru. Něco na způsob neméně svižných a potemnělých skoro-krajanů Reka. Společným jmenovatelem kompozic je dravost, pak také vkus a rozhodně výše zmíněná emocionalita (jakožto mandatorní součást hardcorového étosu).

 

Myšlenkový rámec skrytý za notami vypráví příběh muže, který při sledování každodenních katastrof obětuje vše, aby nakonec nalezl klid. To směřuje k neodmyslitelné existenční otázce, jestli to bylo všechno zbytečné? Hledání odpovědi je na posluchači, bude-li k podobným úvahám během poslechu čas. Epickou cestu totiž otevírá jednička Sacrifice a ta hned první vteřinu rozčísne zuřivým blastbeatem. Vzápětí následuje hrdelní screamo, kytary hrají temnou notu a kdo umí ve všem tom rachotu najít harmonii, může být spokojen.

 

Byť se kapela charakterizuje jako experimentální, což občas signalizuje krycí manévr ve snaze pokrýt případné skladatelské a instrumentální mezery, hudba nejeví žádné prvky pochybného experimentu, naopak působí velmi koncentrovaně a dobře usazená ve svém žánru. Ve skutečnosti jde spíše o kompilaci mnoha vlivů, zručně uhnětených do kompaktního celku o souhrnném hodnocení "tvrdá hudba" ať už takové zařazení znamená cokoli.

 

Produkčně je tu všechno v pořádku. Skladby jsou napěchované dobře zužitkovaným tvůrčím potenciálem a zvukem klasického nástrojového obsazení bez zbytečných vrstev ozdobného pozadí. Střídání tlaku a lehkosti je skutečně povedené napříč skladbami i albem. Z klidné minimalistické mezihry páté Indifference téměř vystupuje esence starých dobrých Fall of Efrafa, zatímco euforická pasáž předchozí pecky Confidence vás nakrájí na plátky. Dotýkáme se tu téměř avantgardního blacku a upozorňuji, že v nabídce je mnohem víc. Vokál jde zlatou střední cestou srozumitelnosti a agrese v jednom. Plný zvuk kytar v duchu metody wall-of-sound příjemně pulzuje v dobře uspořádaném mixu.

 

Každý hudební směr obsahuje přesně bambilión sobě rovných desek a na první dobrou tady nenarazíte na zlatou žílu, kterou by už dříve netěžil někdo jiný a podobným způsobem. Jak rychle se dojem z nahrávky utřese, je čistě individuální věc a záleží při tom na něčem tak těkavém, jako je aktuální nálada. Bez dalších chytristik prohlašuji toto dílo za výbornou žánrovou desku s potenciálem nabít posluchače životní energií. A víc bych nežádal.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky