Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Francouzská kapela Charlie’s Frontier Fun Town má dokonce profil na The Metal Archives a v mém případě je to po hodně dlouhé době kapela, o které se dá toto napsat. Můžeme debatovat nad tím, jestli to jde nebo nejde s metalem jako takovým z kopce, ale pokud jde

o mě, naše vztahy korektně řečeno ochladly už před nějakým časem.

Dnes tedy metal, ale metal tak tak. CFFT se pohybují někde na hranici rocku a metalu a kdo se chce hádat, ten klidě může. Na zmíněné encyklopedii si na patřičném místě můžete přečíst dva přívlastky - stoner a southern - tedy dvě módní slova, o jejichž smyslu a obsahu už většina ani nepřemýšlí. Co si pod tím představit? V případě této kapely poměrně prostý systém zahuštěného pivního rocku, z něhož je kromě tohoto pitiva cítit i spálený benzín a ženské podpaží. Tedy opět vyždímaný a znovu přelitý sáček už hodně vyčichlého čaje, který jedněm pro zábavu stačí a těm druhým moc zábavný nepřijde.

Kapela jako taková funguje sedm let a debutovala v roce 2013 deskou Moloko Vellocet. Neslyšel jsem. A nelituju toho. In Dust We Trust je deska číslo dvě, přičemž do mezery se vešlo třískladbové EP Lost In The Dust of Hell. Všechny ty názvy, vč. názvu kapely, tady nepíšu pro nic za nic, ale pro vykreslení celkového koloritu věcí vezdejších. Protože pokud na vás tyhle fráze udělaly dojem v tom smyslu, že kapela jede v hlubokém kaňonu starých klišé, tak ano, přesně taková je i její hudba.

A to nepíšu proto, že by tento pouhý fakt stačil na to, abychom kapelu poslali k ďasu. I retro se všemi připínáčky na čepici může být dobré, když je dobře udělané. V případě CFFT tomu tak ale není.

In Dust We Trust je především hrozná nuda, která v kombinaci s dvanácti skladbami a celkovou délkou alba 57 minut (57 minut!) vytváří směs k nepřežití. Muzika nešlape tak, jak bych si myslel, že by šlapat měla. I pomalejší a valivější Crowbar, k jejichž zvuku můžeme s trochou tolerance přirovnávat, mají větší drajv než tahle rádoby rozverná rock’n’rollová jízda. Kapele se vůbec nedaří vymyslet něco chytlavého, aspoň trochu zapamatovatelného anebo prostě jen zajímavého. Album jako celek splývá v jednu těžko přešlapující masu, během níž začínám počítat ovečky už někdy u druhé třetí skladby. A pro mě věc asi nejhůř stravitelná - zpěvák má hlas, jak kdyby ho někdo permanentně škrtil.

Takže ne. Ve vší úctě k těmhle Jižanům z francouzské části Alp, jejich muziku si pouštět nebudu a to ani v případě, že mě bude někdo nutit.