Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Možná to byl jenom můj dojem nebo nějaká souhra okolností toho, jaké maily a od koho mi chodí do schránky, ale se jménem kapely Chlad jsem se v poslední době potkával celkem často. Od svého začátku v roce 2017 funguje tato formace jako trio v klasickém obsazení kytara-baskytara-bicí a minimálně v prvních letech existence pod jejím logem plynuly na svět nahrávky sice kratšího formátu, ale svým obsahem v kontextu tuzemské scény poměrně ojedinělé. Trojici EP Chlad (2018), Chrám bolesti (2019) a Hvozd (2020) pak souhrnně vydal jednak Petr na Tapes of Terror Records jako kompilaci MMXX – MMXVIII (psáno skutečně v tomto opačném pořadí), a to v roce 2020 samozřejmě na kazetě, a jednak další Petr na formátu CD o rok později na Pařát Productions. Název zůstal stejný. Ještě se vám z toho nezamotala hlava? Pokud ne, posuneme se dál...

... a to až do roku 2023, kdy po nějakém období vydavatelského klidu na svět konečně přichází dlouhohrající debut, deska Morana, obsahující šest skladeb s časem do čtyřiceti minut a s obalem, který tematicky navazuje na ten použitý pro EP Hvozd. Proč ne. Po zavěšení digitálních souborů na internet na jaře se postupně objevuje verze na kazetě (opět Tapes of Terror), na gramodesce (za mě překvapivě label Kachnička Entertainment, o kterém jsem si myslel, že je už po smrti) a ve finále na CD opět na Pařátu. Všechno se tedy zdá kompletní, řádně podzemní, možná lehce zmatené pokud jde o termíny, labely a úvahu na téma „kdo s kým a kdy“, ale ve své podstatě se mi tenhle model docela líbí.

Kromě toho, že Chlad fungují jako trio, ještě nezaznělo, že tohle trio je takový pohrobek kapely Virtual Void, jejíž aktivity jsou podle všeho dočasně (anebo možná navždy) uloženy k ledu. Logicky z toho vyplývá i to, že se budeme pohybovat kolem Frýdlantu nad Ostravicí, což je taková severní brána do Beskyd, za kterou (nebo spíš pod kterou) leží jedny z našich nejkrásnějších hor. Otázku, zda se tohle místo nějak tematicky propisuje do hudby, nechám raději bez odpovědi, protože ji úplně neznám a neodvažuju se jen tak střílet od boku. Možná ano, ale možná to bude spíš celkově regionem severní Moravy a Slezska, který je krajem docela svérázným, a na kapelách pocházejících z této části Česka je to dle mého soudu znát.

Chlad hrají doom. Doom řádně dřevní, díky zvuku občas uáděný jako stoner / doom, česky otextovaný a pohybující se někde na pomezí vlhkých hřbitovních zdí, civilizačních katastrof a mlhavých přírodních zákoutí. Současně doom poměrně triviální pokud jde o stavbu kompozic a aranží, v nichž se klade důraz na jednoduchost, repetici, ale dle mého i velmi dobrou, pohlcující atmosféru. Hodně v jejich zvuku je postavené na brutálně zboostrované kytaře, hodně na upraveném a výrazném zpěvu, což ve výsledku působí takovým osudovým až velkolepým dojmem, který je v přímém kontrastu s účelnou jednoduchostí jejich skladeb. Je to samozřejmě model dobře prozkoumaný a funkční, jehož nejhlubší kořeny vyrůstají od starobylých Black Sabbath, pokračují přes Saint Vitus a částečně třeba Candlemass. Za mě v jejich muzice navíc cítím i vliv takových Electric Wizard, praotců Sleep (díky zvuku) a ve velké míře Monolord, kteří se mi při poslechu motají v hlavě asi nejvíc.

Debutní album Morana za mě pokračuje ve směru daném předchozími krátkými deskami a zjednodušeně řečeno ukazuje kapelu v očekávatelné poloze. O něco víc si snad troufá do výraznějších kytarových melodií a sól (Hasnoucí slunce), svým způsobem si hýčká takový tajuplný nádech XIII. století, který byl za mě nejvíc znát na EP Hvozd (skladba Chlad rozbřesku), a možná lehce odvážněji experimentuje s hlasovými stopami (Pohřební pochod poražených – otázka, do jaké míry snesitelně, óóó spíš ne). Velmi zajímavě pak působí skladba Rozhovory s E. A. P., která má výrazně mastershammerovský feeling a nějaký čas jsem byl přesvědčen, že v ní František Štorm nějakým způsobem skutečně figuruje. Podle všeho nikoliv. Kapela si rovněž troufla do ještě delších kompozic než kdykoliv předtím (závěrečná Morana má deset minut) a nutno dodat, že navzdory omezeným prostředkům, se kterými pracují, se jim nic pod rukama nerozsypalo.

Z tohoto pohledu mě album jak žánrově, tak svým obsahem baví a pokud máte náklonnost k těmto pochmurným doom metalům tradičního střihu se zvukem Sleep, budete na tom stejně jako já – Morana vás zaujme. Z poslechu na bandcampu můžu za sebe upřímně říct, že mě příliš nesedí zvuk bicích (především sterilita činelů), ale nechci úplně zobecňovat na ostatní vydané formáty, které jsem neslyšel. Jinak ale dobrý, podobná dřevní muzika u nás chybí a Chlad můžou být na tenhle nedostatek slušná odpověď.