Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Chris Cornell - No One Sings Like You Anymore, Vol. 1

Chris CornellNo One Sings Like You Anymore, Vol. 1

David2.2.2022
Zdroj: 1 x černá 12" gramodeska (#00602435451220)
Posloucháno na: Hana SL / Thorens TD147 Jubilee / MoFi StudioPhono / PrimaLuna Prologue Classic / Tannoy Glenair 15
VERDIKT: Pokud přijmete fakt, že vše je bez skrupulí servírováno jako „radio friendly product,“ pod tím naleštěným obalem pořád zůstává nemalá porce okouzlující hudby. Hudby schopné probouzet reakci organismu spouštějící endorfinový generátor, což v dnešní době rozhodně není věcí samozřejmou.

V rámci přirozeného rozvoje osobnosti přichází každý člověk v průběhu svého života do styku s velkým množstvím vnějších vlivů, které společně s dědičnými faktory prakticky neustále formují, hnětou a budují podobu našeho vnitřního já. Ponecháme-li stranou období útlého věku, kdy těmi nejpodstatnějšími hybateli jsou prostředí, v němž vyrůstáme a působení lidí nám nejbližších, v pozdějších letech každého alespoň částečně ovlivňují naši soukromí hrdinové, vzory, se kterými z nějakého osobního důvodu sympatizujeme… herec, popelář, bojovnice za lidská práva, sportovec nebo třeba muzikant.

 

Možná teď některým z vás oči vykružují dlouhý, ladný, lehce přiotrávený oblouk, nicméně vsadím boty, že modří už vědí, kam oním rozmázlým úvodem mířím… Osoba Chrise Cornella, potažmo jeho hudba, sehrála a stále sehrává v mém životě zásadní, nezastupitelnou roli. Alba Soundgarden, později Audioslave i Chrisovy sólové nahrávky pro mě vždy znamenaly něco víc, než jen „obyčejnou“ hudební potravu určenou k průběžné spotřebě s jasně definovaným datem expirace.

 

Chris Cornell byl, je a bude mým nejoblíbenějším zpěvákem nehledě na prezentovaný žánr, historické období, techniku zpěvu, délku vlasu, objektivní přínos hudbě jako takové. Konkrétní důvody myslím netřeba nijak detailně rozpitvávat, jednoduše to tak cítím...

 

Tolik na vysvětlenou co do sentimentu a osobních sympatií autora textu. Na druhou stranu, v rámci snahy o zachování alespoň částečně zdravého nadhledu nutno podotknout, že i hrdinové mají občas své dny. Chrisovy sólovky, v porovnání s tvorbou vzešlou z kolaborací s jinými obdobně silnými osobnostmi v rámci regulérní kapely, nikdy nedosáhly takových kvalit a z nich plynoucího věhlasu. Alba pod jeho jménem vždy směřovala poněkud popovější cestou a ve spojení s diskutabilní úrovní materiálu se vlastně nikdy úplně nepodařilo vystavit pevný dlouhý most, po němž by mohli bezpečně přejít jak staří fanoušci Soundgarden, tak nově příchozí zvědavci nezatížení minulostí. Ne náhodou osobně vnímám jako nejsilnější, nejintenzivnější Chrisův počin živák Songbook z roku 2011 – kde se i jeho pokusy o komerčně přívětivé skladby najednou oproštěné od všeho balastu dokázaly nebývale nadechnout, nabýt na důrazu a naléhavosti. Zde Chris definitivně ukázal svou velikost. V porovnání kupříkladu s počinem Villiama DuValla z roku 2019 One Alone se dá hovořit o rozdílu několika tříd…

 

 

No One Sings Like You Anymore je popové album, ovšem tváří v tvář takovým Carry On nebo Scream působí nebývale konzistentním, uvolněným dojmem bez závanu křečovitosti, škrobenosti. Chris zpívá ve všech polohách s jistotou, ne že by tomu bylo v minulosti jinak, ale co je důležité, hlavně s vášní… Podobně jako na Songbook jsou zde emoce doslova hmatatelné, prostupující veškeré dění. Chris společně s Brendanem O´Brianem v zádech dokázali skladbám ušít kabát respektující jejich původní křivky, přičemž jim vtisknout vlastní nezaměnitelný rukopis. Netroufám si tvrdit, že zvládli ve všech případech překonat originál. Taková Stay With Me v původním podání Lorraine Ellison je skutečně hodně velká výzva, nicméně i s ní se Chris dokázal popasovat minimálně se ctí. Oproti tomu Patience (Guns´n´Roses) nebo Princova Nothing Compares 2 You jsou jasnou trefou do černého. Zvuk, aranže – vše je podřízeno mainstreamovým pravidlům, žádné okaté pokusy o rebelii. Přesto se stále pohybujeme nepatrný kousek pod hranicí, za kterou zeje prázdnota tupého kýče.

 

Technickou kvalitu nahrávky sice nelze označit za referenční… a konec konců s přivřeným hledím ani za velmi dobrou, nicméně v aktuální záplavě všudypřítomného odpadu se jedná paradoxně stále ještě o kompliment. Inu, jak praví klasik… „Nemusí pršet, jen když kape.“ I přes omezenou dynamiku se nikde nic netříští, ve finále ani vinylová verze netrpí nežádoucím zkreslením na konci stran. Zjednodušeně řečeno, dá se to poslouchat i jinde, než v autě na cestě po dálnici.

 

Pokud přijmete fakt, že vše je bez skrupulí servírováno jako „radio friendly product,“ pod tím naleštěným obalem pořád zůstává nemalá porce okouzlující hudby. Hudby schopné probouzet reakci organismu spouštějící endorfinový generátor, což v dnešní době rozhodně není věcí samozřejmou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky