|
|
||||||||||
V rámci přirozeného rozvoje osobnosti přichází každý člověk v průběhu svého života do styku s velkým množstvím vnějších vlivů, které společně s dědičnými faktory prakticky neustále formují, hnětou a budují podobu našeho vnitřního já. Ponecháme-li stranou období útlého věku, kdy těmi nejpodstatnějšími hybateli jsou prostředí, v němž vyrůstáme a působení lidí nám nejbližších, v pozdějších letech každého alespoň částečně ovlivňují naši soukromí hrdinové, vzory, se kterými z nějakého osobního důvodu sympatizujeme… herec, popelář, bojovnice za lidská práva, sportovec nebo třeba muzikant.
Možná teď některým z vás oči vykružují dlouhý, ladný, lehce přiotrávený oblouk, nicméně vsadím boty, že modří už vědí, kam oním rozmázlým úvodem mířím… Osoba Chrise Cornella, potažmo jeho hudba, sehrála a stále sehrává v mém životě zásadní, nezastupitelnou roli. Alba Soundgarden, později Audioslave i Chrisovy sólové nahrávky pro mě vždy znamenaly něco víc, než jen „obyčejnou“ hudební potravu určenou k průběžné spotřebě s jasně definovaným datem expirace.
Chris Cornell byl, je a bude mým nejoblíbenějším zpěvákem nehledě na prezentovaný žánr, historické období, techniku zpěvu, délku vlasu, objektivní přínos hudbě jako takové. Konkrétní důvody myslím netřeba nijak detailně rozpitvávat, jednoduše to tak cítím...
Tolik na vysvětlenou co do sentimentu a osobních sympatií autora textu. Na druhou stranu, v rámci snahy o zachování alespoň částečně zdravého nadhledu nutno podotknout, že i hrdinové mají občas své dny. Chrisovy sólovky, v porovnání s tvorbou vzešlou z kolaborací s jinými obdobně silnými osobnostmi v rámci regulérní kapely, nikdy nedosáhly takových kvalit a z nich plynoucího věhlasu. Alba pod jeho jménem vždy směřovala poněkud popovější cestou a ve spojení s diskutabilní úrovní materiálu se vlastně nikdy úplně nepodařilo vystavit pevný dlouhý most, po němž by mohli bezpečně přejít jak staří fanoušci Soundgarden, tak nově příchozí zvědavci nezatížení minulostí. Ne náhodou osobně vnímám jako nejsilnější, nejintenzivnější Chrisův počin živák Songbook z roku 2011 – kde se i jeho pokusy o komerčně přívětivé skladby najednou oproštěné od všeho balastu dokázaly nebývale nadechnout, nabýt na důrazu a naléhavosti. Zde Chris definitivně ukázal svou velikost. V porovnání kupříkladu s počinem Villiama DuValla z roku 2019 One Alone se dá hovořit o rozdílu několika tříd…
No One Sings Like You Anymore je popové album, ovšem tváří v tvář takovým Carry On nebo Scream působí nebývale konzistentním, uvolněným dojmem bez závanu křečovitosti, škrobenosti. Chris zpívá ve všech polohách s jistotou, ne že by tomu bylo v minulosti jinak, ale co je důležité, hlavně s vášní… Podobně jako na Songbook jsou zde emoce doslova hmatatelné, prostupující veškeré dění. Chris společně s Brendanem O´Brianem v zádech dokázali skladbám ušít kabát respektující jejich původní křivky, přičemž jim vtisknout vlastní nezaměnitelný rukopis. Netroufám si tvrdit, že zvládli ve všech případech překonat originál. Taková Stay With Me v původním podání Lorraine Ellison je skutečně hodně velká výzva, nicméně i s ní se Chris dokázal popasovat minimálně se ctí. Oproti tomu Patience (Guns´n´Roses) nebo Princova Nothing Compares 2 You jsou jasnou trefou do černého. Zvuk, aranže – vše je podřízeno mainstreamovým pravidlům, žádné okaté pokusy o rebelii. Přesto se stále pohybujeme nepatrný kousek pod hranicí, za kterou zeje prázdnota tupého kýče.
Technickou kvalitu nahrávky sice nelze označit za referenční… a konec konců s přivřeným hledím ani za velmi dobrou, nicméně v aktuální záplavě všudypřítomného odpadu se jedná paradoxně stále ještě o kompliment. Inu, jak praví klasik… „Nemusí pršet, jen když kape.“ I přes omezenou dynamiku se nikde nic netříští, ve finále ani vinylová verze netrpí nežádoucím zkreslením na konci stran. Zjednodušeně řečeno, dá se to poslouchat i jinde, než v autě na cestě po dálnici.
Pokud přijmete fakt, že vše je bez skrupulí servírováno jako „radio friendly product,“ pod tím naleštěným obalem pořád zůstává nemalá porce okouzlující hudby. Hudby schopné probouzet reakci organismu spouštějící endorfinový generátor, což v dnešní době rozhodně není věcí samozřejmou.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Label:Universal Music Enterprises
Vydáno:Prosinec 2020
Žánr:rock/pop
Chris Cornell, Brendan O´Brian - nástroje, aranže
Davide Rossi - strunné nástroje
1. Get It While You Can
2. Jump into the Fire
3. Sad Sad City
4. Patience
5. Nothing Compares 2 U
6. Watching the Wheels
7. You Don't Know Nothing About Love
8. Showdown
9. To Be Treated Rite
10. Stay with Me Baby
Chris Cornell
Songbook
Atavismo
Inerte
Swallow The Sun
Moonflowers
Sanctuary
The Year The Sun Died
Moonless
Calling All Demons
Soen
Tellurian
Darkthrone
Astral Fortress
Timelost
Don't Remember Me For This
Shpongle
Codex VI
Terra Tenebrosa
The Purging
Pencey Sloe
Don’t Believe Watch Out
Pražské metalové vydavatelství a čím dál aktivnější nakladatelství MetalGate ohlašuje další knižní titul, kterým se na konci dubna stane kniha americk...
18.4.2024Hanging Garden streamují své live EP Citylight Sessions, které vychází u Agonia Records. Na koncert mrkněte na TOMHLE odkazu.
18.4.2024Ze svého nadcházejícího alba Cutting the Throat of God, které vyjde 14. června na Debemur Morti, zveřejnili Ulcerate nový singl To Flow Through Ashen ...
17.4.2024Z nové společné desky Pačesse a Báry Basikové vzešel videoklip ke skladbě Vlk mezi vrbami, který můžete shlédnout ZDE. Celou desku nazvanou Katechismu...
15.4.2024Netradiční domácí projekt Fuj Kluk zveřejnil nové video ke skladbě Pod drnem - sledujte ZDE.
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.