Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Chris Cornell - Songbook

Chris CornellSongbook

David20.12.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Raveland X 2508
VERDIKT: Chris Cornell je konečně sám sebou. Spokojený, vyrovnaný... nepotřebuje nikomu nic dokazovat, hrát si na někoho, kým nikdy nebyl, není a nebude. Po letech mám konečně pocit, že ho hudba skutečně baví a vkládá do ní celé své srdce... Díky Chrisi!

Chrise Cornella osobně považuji za jednoho z nejlepších zpěváků rockové historie, jeho nenapodobitelný vokál trhal a stále trhá blány ušních bubínků a stejně tak bez sebemenší falše nebo vlezlosti zvládá vládnout lehkým nevyhroceným songům či pasážím žádající důrazný, přesto ne vypjatý, drásavý projev. Nemá cenu si však nalhávat žádné bludy o jeho úžasné, oslňující a dech beroucí sólové kariéře. Jeho tři radová alba, pohybující se na pomezí nevýrazného pop grunge a v případě posledního, kontroverzního Scream, postaveného za vydatné pomoci jistého Timbalanda na základech moderně znějící R&B sterility, odmítající poslední zbytky rockové rozervanosti, nikdy nedosáhla na mety stanovené za léta Chrisova působení v Soundgarden nebo Audioslave. Ani zástupy všemožných hostů, studiových hráčů, spoluautorů věhlasných, či méně známých jmen, nikdy nedokázaly zažehnout onu těžko uchopitelnou chemii mezi rovnocennými osobnostmi, členy kapely, živoucího organismu, která zapříčinila zrození tolika úchvatných písní a nahrávek. 

 

Chris Cornell


Konec prvního desetiletí nového milénia se však nesl ve znamení velkých změn nebo lépe řečeno návratů. Možná procitnutí z vlažného přijetí experimentů v podobě koketování s hudbou, jejíž strávení znamenalo pro většinu dosavadních věrných fans už přespříliš, nebo jen prostý stesk po čase stráveném s lidmi ovládanými podobnými touhami, zápalem... těžko říct, každopádně knights of the soundtable jsou zpět a s nimi i Chris Cornell. Bez davu přicmrdálků za zády, zato s čerstvou dávkou energie, kytarou a dlouhými vlasy jako za časů prvního z rodu křováků na postu prezidenta USA. Jeho aktuální deska nepřináší žádná kontroverzní žánrová odbočení, neodhaluje nové dimenze, dokonce s výjimkou jednoho songu ani dříve neslyšenou tvorbu, i když... v určitém slova smyslu přeci jen ano. 
Chris se totiž rozhodl projít napříč svou hudební kariérou pouze za doprovodu šesti strun postrádajících jakýkoliv doping v podobě elektrických čárů a vetknout tak (nejenom) svým písním nádech intimity a táborákového souznění, jenž by v původním pojetí mnohdy vyzníval i rušivým dojmem. Ze skladeb Temple Of The Dog, Soundgarden, Audioslave, ale i věcí z období sólové dráhy, vytvořil svůj vlastní "zpěvník", kolekci nahrávanou během akustického komorně pojatého turné. Kolekci, jejíž síla spočívá v odzbrojující jednoduchosti, upřímnosti a uvěřitelnosti, o jaké si všechny dřívější Cornellovy sólovky mohly nechat jen zdát. Minimalismus si zde podává ruku s jemností, ale i rozervaností zároveň. Účinky i jinak nevýrazných, poněkud tuctových záležitostí narůstají vlivem skvělého, uvolněného Cornella geometrickou řadou. Možná trochu překvapivě nejemotivněji vyznívá tvorba Audioslave, zejména Wide Awake je skutečnou perlou, ovšem ani zbytek ze šestnácti písní nikterak neztrácí. Dokonce i zepellinovská Thank You nebo Lennonova nesmrtelná Imagine nenásilně zpestřují repertoár a jen umocňují vynikající zážitek. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky