Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Christ Agony - Anthems

Christ AgonyAnthems

Bhut27.10.2025
Zdroj: CD //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Tohle album si uznání rozhodně zaslouží, jelikož má ten správný náboj a energii, kterou od těch středně rychlých blackmetalových kapel vyžaduji.

Symbolika kozlí hlavy a tudíž výrazivo jasně odkazující na téma satanismu je u kapely Christ Agony zakořeněné od samého prvopočátku. Už debutové album Unholyunion z roku 1993 přineslo jasně vymezený prostor a názorový průkaz. Z kapely se postupem let stal prakticky jednočlenný projekt Cezara, který o sobě dal naposledy vědět v roce 2016 albem Legacy. Dlouhá léta čekání ukončuje novinka, opět jednoslovně pojmenovaná, Anthems. Výrazivo neuhnulo ani o píď ze satanské disciplíny a institut na urážení církve jede naplno. U kapely z Polska je toto vyhranění velmi signifikantní, jelikož nejde jen o nějaké svobodomyslné šíření antipostoje, ale prakticky i o jistý opoziční politický čin. Asi pak není divu, že takové vize se neslučují s „hodným“ metalem, ale přímo s kombinací deathu a především blacku.

 

Tentokrát jede kolos na střední plyn a dává volný prostor specifickému frázování skoro až vypravěčského formátu. Samozřejmě že zběsilejší výpady tu nechybí a jsou velmi vítaným a svěžím prvkem, ale nebyla by to značka Christ Agony, aby se tu neobjevily nějaké drobné anomálie a výstřelky oproti ortodoxně nastavené hudební rovině. Hned ve druhé skladbě ožívá didgeridoo, které dodává atmosféře na tajuplnosti až rituálnosti. Ostatně tento cizokrajný nástroj máme spojený převážně s jakýmsi šamanstvím a navozováním pocitu transu. Zde to nevidím nikterak odlišně.

 

 

Celému albu vévodí šlapavé tempo s patřičně naléhavým způsobem prezentace. Je to ostrý konflikt kytar, bicích a vokálu, které jako jedna masa deklamují temné Cezarovy myšlenkové proudy. Aby však takový výjev nebyl zcela osamocený, sahá se po samplech a jiných ruchových elementech, které na pozadí vytvářejí pohltivé podkresy pro lepší vstřebatelnost. Ostatně takové experimenty kapele nikdy nebyly cizí, což dokládá moje nejoblíbenější nahrávka od nich – album Darkside. To je lahůdka pro fajnšmekry, ale zároveň i zrada pro jiné fanoušky. Alespoň jsem to tak vždycky vnímal.

 

Anthems se poslouchá úplně samo, ačkoliv jednotlivé skladby nejdou pod šest minut – ostatně je jich tu jen šest. Jeho přirozený, zcela přímočarý a na dřeň oholený death/black má jasné kontury, jasné poselství a nic nezastírá do složitějších kompozic. Perfektně využívá okrašlujících prvků k rozbití stereotypní nálady, ale především umí svými melodiemi, gradacemi a barvitě zosnovanými pasážemi učinit z poslechu velmi příjemný a poměrně intenzivní zážitek.

 

 

Upřímně – nebýt jména Christ Agony, podobnou nahrávku bych asi nevyhledával. Její vzezření nepatří zrovna mezi originální a upřímně řečeno ani lákavé faktory. Těch vyobrazení domácího zvířectva bylo už v black metalu tolik, že by to vydalo na solidní album s nápisem Sweet Memories. Králem všech kozlů navždy zůstane debut Bathory a jak víme, i Quorthon si uvědomil, že toto téma je vyčpělé a více se k takové syrovosti přímo nevrátil. Nechci však, aby v tomto kontextu novinka Christ Agony vyzněla nějak jalově – ta deska má jasnou identitu a pevný podklad, aby obstála v konkurenčním boji podobně smýšlejících nahrávek. Jen ta nešťastná grafika… ostatně už minulé dílo Legacy bylo velmi, velmi podobné. Ale dost už o titulním motivu.

 

Jestli mě letos překvapilo a potěšilo nějaké klasicky znějící, a přitom přímočaré a dosti šťavnaté album, pak je to právě Anthems. Zmínit můžu i letošní zásek Desaster, který je rovněž pestrý a naprosto funkční. I dlouho fungující kapely zkrátka dokážou ukázat svou pravou zlou tvář a fakt, že ještě stále mají co nabídnout. A to se počítá. Tohle album si uznání rozhodně zaslouží, jelikož má ten správný náboj a energii, kterou od těch středně rychlých kapel vyžaduji. Prostě to s vámi lomcuje, že máte neodkladnou potřebu zatnout pěst a vyhrožovat imaginárnímu sokovi. Je to akt síly a moci. Přesně jako celé album.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

ivan / 16.4.22 13:56

Recenze dělá trochu dojem, nejspíš ne záměrně, jako by se jednalo o nějakou začínající kapelu, která na sobě musí ještě zapracovat. Přitom se jedná o jednu z prvních US kapel, která vychází z postupů Agalloch. Začínali v 1. dekádě 21. století, ve stejném období jako třeba Wolves in the Throne Room. V tomhle období bych taky osobně hledal jejich nejzdařilejší kusy. Zejména dřevní a improvizované demo Into the Archaic (2005), alba Hail Wind and Hewn Oak (2008) a ještě The Light That Dwells in Rotten Wood (2011). Tady podle mě zněli nejoriginálněji, řekl bych nejuvěřitelněji. Pestré a zapamatovatelné skladby plné nápadů, zdaleka ne jen kulisa, jak u tohoto žánru bývá. Další alba, včetně aktuálního, už pomalu upadají v šeď a průměrnost, nosný motiv aby člověk pohledal. V tom je recenze výstižná. Skoro bych až řekl, že to nejlepší období mají už za sebou.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky