Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Christ Agony - Anthems

Christ AgonyAnthems

Bhut27.10.2025
Zdroj: CD //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Tohle album si uznání rozhodně zaslouží, jelikož má ten správný náboj a energii, kterou od těch středně rychlých blackmetalových kapel vyžaduji.

Symbolika kozlí hlavy a tudíž výrazivo jasně odkazující na téma satanismu je u kapely Christ Agony zakořeněné od samého prvopočátku. Už debutové album Unholyunion z roku 1993 přineslo jasně vymezený prostor a názorový průkaz. Z kapely se postupem let stal prakticky jednočlenný projekt Cezara, který o sobě dal naposledy vědět v roce 2016 albem Legacy. Dlouhá léta čekání ukončuje novinka, opět jednoslovně pojmenovaná, Anthems. Výrazivo neuhnulo ani o píď ze satanské disciplíny a institut na urážení církve jede naplno. U kapely z Polska je toto vyhranění velmi signifikantní, jelikož nejde jen o nějaké svobodomyslné šíření antipostoje, ale prakticky i o jistý opoziční politický čin. Asi pak není divu, že takové vize se neslučují s „hodným“ metalem, ale přímo s kombinací deathu a především blacku.

 

Tentokrát jede kolos na střední plyn a dává volný prostor specifickému frázování skoro až vypravěčského formátu. Samozřejmě že zběsilejší výpady tu nechybí a jsou velmi vítaným a svěžím prvkem, ale nebyla by to značka Christ Agony, aby se tu neobjevily nějaké drobné anomálie a výstřelky oproti ortodoxně nastavené hudební rovině. Hned ve druhé skladbě ožívá didgeridoo, které dodává atmosféře na tajuplnosti až rituálnosti. Ostatně tento cizokrajný nástroj máme spojený převážně s jakýmsi šamanstvím a navozováním pocitu transu. Zde to nevidím nikterak odlišně.

 

 

Celému albu vévodí šlapavé tempo s patřičně naléhavým způsobem prezentace. Je to ostrý konflikt kytar, bicích a vokálu, které jako jedna masa deklamují temné Cezarovy myšlenkové proudy. Aby však takový výjev nebyl zcela osamocený, sahá se po samplech a jiných ruchových elementech, které na pozadí vytvářejí pohltivé podkresy pro lepší vstřebatelnost. Ostatně takové experimenty kapele nikdy nebyly cizí, což dokládá moje nejoblíbenější nahrávka od nich – album Darkside. To je lahůdka pro fajnšmekry, ale zároveň i zrada pro jiné fanoušky. Alespoň jsem to tak vždycky vnímal.

 

Anthems se poslouchá úplně samo, ačkoliv jednotlivé skladby nejdou pod šest minut – ostatně je jich tu jen šest. Jeho přirozený, zcela přímočarý a na dřeň oholený death/black má jasné kontury, jasné poselství a nic nezastírá do složitějších kompozic. Perfektně využívá okrašlujících prvků k rozbití stereotypní nálady, ale především umí svými melodiemi, gradacemi a barvitě zosnovanými pasážemi učinit z poslechu velmi příjemný a poměrně intenzivní zážitek.

 

 

Upřímně – nebýt jména Christ Agony, podobnou nahrávku bych asi nevyhledával. Její vzezření nepatří zrovna mezi originální a upřímně řečeno ani lákavé faktory. Těch vyobrazení domácího zvířectva bylo už v black metalu tolik, že by to vydalo na solidní album s nápisem Sweet Memories. Králem všech kozlů navždy zůstane debut Bathory a jak víme, i Quorthon si uvědomil, že toto téma je vyčpělé a více se k takové syrovosti přímo nevrátil. Nechci však, aby v tomto kontextu novinka Christ Agony vyzněla nějak jalově – ta deska má jasnou identitu a pevný podklad, aby obstála v konkurenčním boji podobně smýšlejících nahrávek. Jen ta nešťastná grafika… ostatně už minulé dílo Legacy bylo velmi, velmi podobné. Ale dost už o titulním motivu.

 

Jestli mě letos překvapilo a potěšilo nějaké klasicky znějící, a přitom přímočaré a dosti šťavnaté album, pak je to právě Anthems. Zmínit můžu i letošní zásek Desaster, který je rovněž pestrý a naprosto funkční. I dlouho fungující kapely zkrátka dokážou ukázat svou pravou zlou tvář a fakt, že ještě stále mají co nabídnout. A to se počítá. Tohle album si uznání rozhodně zaslouží, jelikož má ten správný náboj a energii, kterou od těch středně rychlých kapel vyžaduji. Prostě to s vámi lomcuje, že máte neodkladnou potřebu zatnout pěst a vyhrožovat imaginárnímu sokovi. Je to akt síly a moci. Přesně jako celé album.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

abelt / 26.10.13 9:15

Díky za tip:), super počin, vhodná alternativa ke všem alternativám, post, prog "blackům". Hned při prvnich tonech tý kytarový stěny mi na mysl přišlo "Moon in the scorpio", krom těch Limbonic Art třeba i ranný Covenant či v rychlejších pasážích staří Emperor, což je samozřejmě dáno subjektivním vnímáním hudby. Zvuk je cíleně zastřenej, ale vše co má bejt slyšet, slyšet je a náká krystalická čistota zvuku by u takovéto nahrávky byla dost kontraproduktivní. Jednodušší klávesy mi nevadí jsou-li vkusně a s lehkostí zakomponovány a nekurví atmosféru, což se zde myslím vcelku podařilo.Přidány i zdařilé ambientní plochy, nebo spíše plošky. Deska nenudí a těch třičtvrtě hodiny uteče jak voda. Prostě deska mi sedla a v tomto případě ty retro argumenty ponechávám pěkně stranou a k hodnocení si přidávám 2 body.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky