Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je to bezmála deset let, co v Saudské Arábii vzniklo hudební těleso Al-Namrood. Zpočátku obdivuhodná kapela vzdorující veškerým dogmatům své země a jejím tradicím. První desky nakopávaly zadnice a rozpoutaly neuvěřitelné vášně. Snad díky orientálně znějícím melodiím našroubovaným do blackmetalové špíny. A snad i díky tomu, jak pohádkově tento příběh zní, jelikož kolem kapely se dodnes nese mlžný opar skrývající identitu tvůrců a všeho detailního dění kolem nich. Už v minulé recenzi jsem vyslovil jakési pochyby o skutečnosti a pravosti, protože počínám vůči takové aktivitě být poněkud nedůvěřivý, ale pokud je vše tak, jak se opravdu tváří – pak vyslovím omluvy a smeknu až na zem.

Dnes se kapela dostala k vydání své šesté řadové desky, kterou pojmenovala jako Enkar. Když jsem hledal v internetovém světě význam tohoto pojmu, vylétlo mi do oka i toto video s jistou prezentací nějaké dámy. Dávám ho sem jen z toho důvodu, že by se to mohlo někomu líbit, osobně tento druh nemusím, jelikož mám pocit oživlých postav z nabídky instituce Grévin. Nicméně pomohl samotný překladač, který osvětlil, že slůvko Enkar znamená v hindštině odmítnout/popřít… nebo něco v tom smyslu. Takže Al-Namrood zase tepou do živého a už podle obalu je nám asi jasné proč.

Obrázek desky je vpravdě pěkný a pohrává si s detaily. Taková díla se mi zamlouvají, ačkoliv si zrovna tento výjev neumím v úplnosti vysvětlit. Respektive některé jeho motivy, jako jsou například hadi místo penisů, nebo jak to mám vnímat. No nic, graficky jde rozhodně o jednu z nejlepších obálek, kterou kdy tahle kapela měla. Vlastně se mi líbí jen další dvě (první dvě alba). Určitý posun dále zjišťujeme i v podobě samotného loga kapely, které najednou nabralo čistě anarchistický ráz. Zjevně jsou pánové nespokojeni se vším, co jejich kultura v poslední době vytváří a jak se prezentuje. Jsou to sice jen dohady, ale symbolika, myslím, hovoří dosti výmluvně.

Přejděme však rovnou k hudbě, která se vcelku posunula. Zvláště ve srovnání s albem minulým, které už znělo mírně unaveně a krom jisté zvláštnosti v orientálním vyznění, prakticky nic nepřinášelo. Album Enkar je náležitě navztekané, zlé a hrubě surové. Anarchie se promítla nejen do samotného loga, ale i do energie skladeb, které mnohdy vyniknou až punkovým feelingem. Stěžejní však stále zůstávají orientální melodie, které nás k této kapele vždycky poutaly, poutají a poutat jistě budou i nadále. Však něco takového neslyšíte běžně, zvláště pokud jste posluchači mistra slavíka Tomáše Hnídka. Čistě ze zvědavosti by mě na tuhle desku zajímal názor fanoušků Ortelu. Jistě by se jim znelíbilo písmeno A a orientální melodie a zase by začali bourat mešity. V obecné rovině, však všichni brojí proti témuž, navzdory ideologii výsledku. Ale nepouštějme se na tenký led s protihráči agro rocku, takže se v poklidu navrátíme do Saudské Arábie.

Zmíněná vzteklost a agrese je pak zejména cítit ve vokálu, který mnohdy až přehrává v poněkud nelibé halekání, ale třeba jde o nějakou lokální intonaci našim končinám úspěšně utajenou. Razance bicích rovněž není zrovna klidová a jejich obsluha se dle zvuku může vyloženě umlátit. Skladby mají pochopitelně svižný spád a jen občas vzduch provoní drobnou mezihrou. Blackmetalové vyznění uhání kupředu a sem tam klopýtne o punk. Všemu vévodí již zmíněné melodie, které vyzdvihují poslech o několik řad výše z bohapustého řinčení. Taková muzika se pak skvěle poslouchá, přičemž příjemně nabíjí energií. A takové pocity jsou fajn.