Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cities Last Broadcast - The Humming Tapes

Cities Last BroadcastThe Humming Tapes

Symptom31.3.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Každý má talentu jinou dávku a Pär Boström svou osobitostí, alespoň v mých uších, vyniká na scéně temného ambientu vysoko nad ostatní.

Pojďme si hned na úvod říct, že album The Humming Tapes je prostě super. Zcela nekriticky přiznávám, že jestli mě v poslední době něco fascinuje, je to Pär Boström a jeho nová hudební identita Cities Last Broadcast. Nová proto, že vznikla na základech předchozího projektu Kammarheit, rovněž laděného do temného ambientu. Nic z toho pro mě není novinka, ale rok se s rokem sešel a doba uzrála k tomu, porozumět dílu v celé jeho šíři.

 

Pär Boström pracuje se vším, co má k dispozici a veškeré komponenty své tvorby plní zvláštní energií, která jedny přitáhne a s druhými neudělá naprosto nic. Estetika grafického designu, předtucha skrytá za názvy skladeb a konečně i hudba samotná, výborně korespondují s tématem alba. Ústředním motivem díla nejsou vize o post-apokalyptické společnosti a podobné typické náměty, ale fascinace fenoménem spiritistických seancí z počátku 20. století. Město ponořené ve zvláštním oparu, temné kouty místnosti, tíseň a obavy, ektoplasma deroucí se z úst média, šelest a zastřené hlasy z druhé strany, prozření…

 

V tomto duchu je osmero skladeb rozprostřeno do celkem tří čtvrtí hodiny a až na dva kratší kusy v podobě intra Lights Out a trojky Anomaly, zaměstnává každý střípek příběhu mysl posluchače vždy minimálně pět minut. Atmosféra alba je strhující od první noty a počínaje druhou skladbou The Sitting, hutná a intenzivní. Přesný zásah do hororové nálady podtrhuje práce se samply a jednotlivé detaily ruchů. Kromě obligátního šumu, různě modulovaného drone zvuku a kláves je tu i špetka saxofonu a klavíru.

 

The Humming Tapes prezentuje zvukovou kulisu k příběhu, který si podle vlastního vkusu může každý sám za sebe opatřit vhodnými postavami a kulisami. Pozemská část děje graduje při záhrobních zvucích čtyřky Glossolalia. V jejím závěru je člověk pohlcen vesmírným nekonečnem páté Centennial a jeho duch pluje do vyšších pater nevědomí. Sedmá Electricity v sobě kombinuje obě polohy nahrávky; svět člověku blízký, ale vnímaný jakoby z odstupu, skrze závoj a pak ta nezemská, čistě astrální symfonie. Poslední a nejdelší kus Kathédra je něco jako konec poutě završený osvícením, stav absolutní jednoty v náručí Všehomíra.

 

Netradiční přístup k nahrávání se v podání Pära Boströma projevuje prací s kotoučovým magnetofonem (Reel-to-reel tape recorder) v kombinaci s moderními mixovacími technikami. Charakter jeho hudby s jakoby rozladěnou orchestrací je osobitý a slovy těžko sdělitelný. Potenciál debutu The Cancelled Earth (2009) se na druhé desce rozvinul v takřka dokonalý poslechový zážitek, který dokáže v člověku vybudit vnitřní zrak a podpořit schopnost introspekce. Deska funguje v každou denní hodinu, vždy jinak, ale pokaždé dobře. Jedete-li na vlně temné scénické hudby, pak vás toto sugestivní podání snových vizí zaručeně vtáhne přímo do děje.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 1.7.20 8:31

Tak tady nesouhlasím, ačkoli bych tak po 5 štacích s deskou došel k podobnému verdiktu. Tohle chce trochu jiný přístup, vysrat se na to, že to byla metalová kapela a brát ji jinak. Mě je docela jedno, že přestali být metaloví, což je první krok k lepšímu uchopení desky. Samosebou je každého věc jak to pobere, úplně bych to ale nesmetl ze stolu. Ty skladby nejsou vůbec špatný, kluci teď hrají svou podobu Katatonie a dejme tomu staré školy gotického rocku. A v těch skladbách je všechno to koření, co tam bývalo. Kapele upřímně držím palec, protože se na ni docela valí kritika, bohužel většinou mířená právě na to, že "už neznějí metalově". Anathema se kdysi také rozhodla znít jinak a vydala Eternity. Mylím si, že Vincent v té době podával ještě o fous horší pěvecký výkon než zpěvák SOTM a postupně se vyzpíval fakt parádně. Nechal bych tuhle desku uzrát, odhodil předsudky a srovnal si to pořádně se vzory, od kterých se pánové snaží učit. Zatím tak 65%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky