Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cities Last Broadcast - The Humming Tapes

Cities Last BroadcastThe Humming Tapes

Symptom31.3.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Každý má talentu jinou dávku a Pär Boström svou osobitostí, alespoň v mých uších, vyniká na scéně temného ambientu vysoko nad ostatní.

Pojďme si hned na úvod říct, že album The Humming Tapes je prostě super. Zcela nekriticky přiznávám, že jestli mě v poslední době něco fascinuje, je to Pär Boström a jeho nová hudební identita Cities Last Broadcast. Nová proto, že vznikla na základech předchozího projektu Kammarheit, rovněž laděného do temného ambientu. Nic z toho pro mě není novinka, ale rok se s rokem sešel a doba uzrála k tomu, porozumět dílu v celé jeho šíři.

 

Pär Boström pracuje se vším, co má k dispozici a veškeré komponenty své tvorby plní zvláštní energií, která jedny přitáhne a s druhými neudělá naprosto nic. Estetika grafického designu, předtucha skrytá za názvy skladeb a konečně i hudba samotná, výborně korespondují s tématem alba. Ústředním motivem díla nejsou vize o post-apokalyptické společnosti a podobné typické náměty, ale fascinace fenoménem spiritistických seancí z počátku 20. století. Město ponořené ve zvláštním oparu, temné kouty místnosti, tíseň a obavy, ektoplasma deroucí se z úst média, šelest a zastřené hlasy z druhé strany, prozření…

 

V tomto duchu je osmero skladeb rozprostřeno do celkem tří čtvrtí hodiny a až na dva kratší kusy v podobě intra Lights Out a trojky Anomaly, zaměstnává každý střípek příběhu mysl posluchače vždy minimálně pět minut. Atmosféra alba je strhující od první noty a počínaje druhou skladbou The Sitting, hutná a intenzivní. Přesný zásah do hororové nálady podtrhuje práce se samply a jednotlivé detaily ruchů. Kromě obligátního šumu, různě modulovaného drone zvuku a kláves je tu i špetka saxofonu a klavíru.

 

The Humming Tapes prezentuje zvukovou kulisu k příběhu, který si podle vlastního vkusu může každý sám za sebe opatřit vhodnými postavami a kulisami. Pozemská část děje graduje při záhrobních zvucích čtyřky Glossolalia. V jejím závěru je člověk pohlcen vesmírným nekonečnem páté Centennial a jeho duch pluje do vyšších pater nevědomí. Sedmá Electricity v sobě kombinuje obě polohy nahrávky; svět člověku blízký, ale vnímaný jakoby z odstupu, skrze závoj a pak ta nezemská, čistě astrální symfonie. Poslední a nejdelší kus Kathédra je něco jako konec poutě završený osvícením, stav absolutní jednoty v náručí Všehomíra.

 

Netradiční přístup k nahrávání se v podání Pära Boströma projevuje prací s kotoučovým magnetofonem (Reel-to-reel tape recorder) v kombinaci s moderními mixovacími technikami. Charakter jeho hudby s jakoby rozladěnou orchestrací je osobitý a slovy těžko sdělitelný. Potenciál debutu The Cancelled Earth (2009) se na druhé desce rozvinul v takřka dokonalý poslechový zážitek, který dokáže v člověku vybudit vnitřní zrak a podpořit schopnost introspekce. Deska funguje v každou denní hodinu, vždy jinak, ale pokaždé dobře. Jedete-li na vlně temné scénické hudby, pak vás toto sugestivní podání snových vizí zaručeně vtáhne přímo do děje.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky