Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
End Of Green - The Painstream

End Of GreenThe Painstream

Ruadek6.10.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Ipod + Koss Porta Pro / Genius SW - v 2.1 1250 / Panasonic minisystem SA MP-15
VERDIKT: Kluci, za mě tentokrát blbý a nic moc s tím nenadělám. Další generační výpověď v lehce depresivním odéru má stopy průměru, což tentokrát nebaštím a ptám se sám sebe, zda si vás ještě příště poslechnu.

V Německu se skončilo se zelenou někdy v roce 1992 a s menší pauzou to funguje dodnes. Začínalo se v krokodýlích slzách, protože na vrcholu byly tenkrát časy depresivního metalu a lecjaká parta se ráda rozehrála ve výpovědi svých trápení. Mezi elitu v té době patřily kapely, které zpomalily, podladily a obklopily se obrazy ztracenými v podzimní mlze. Všichni je známe, jejich alba vytahujeme v době podzimní a užíváme si jejich nadčasové kouzlo.

 

End Of Green netřeba nějak zdlouhavě představovat. Tenkrát poměrně dost mladá kapela vydala hodně zajímavou prvotinu "Infinity", která dle mého soudu zní dodnes jako to nejlepší, co by se dalo ze zlaté éry doom metalu vybrat. Zelenáči sami sebe definovali jako Depressive subcore, což je jejich výraz pro doom metal, žádnou další věc v tom netřeba hledat. Už v té době se jako velmi zdatný zpěvák projevil Michelle Huber, dnes známý spíše jako Michelle Darkness. Jeho hluboký hlas evokuje Steela z Type O Negative v kombinaci třeba s Brianem Molko z rozdováděných Placebo. Vlastně už od druhého alba se kapela začala pomalu profilovat jako nenáročná, lehce depresivní žánrovka. Tou zůstali pánové dodnes, ač za tu dobu stihli svůj styl dovést k hodně slušnému nadprůměru a jasnému rukopisu.

 

 

Novinková deska "The Painstream" přesně zapadá do jejich soukolí. Je to naprosto nenáročná deska koketující s punkem, emo-rockem a trochu vzdáleně připomene ty rychlejší kousky od Paradise Lost. Největší devizou skupiny je jasně zpěvák a kytarista v jedné osobě, již zmiňovaný Michelle Darkness. Jeho hlas má charisma na rozdávání a táhne skladby doslova na niti, tvoří svižné refrény, má výtečné výšky a překvapivé zabarvení v nevšedních polohách. A právě jeho hlas je asi to jediné, co na novince ještě trochu překvapí, ostatní je rutina, ačkoli zahraná s příjemným nadhledem.

 

Hudba End Of Green je nenáročná rifovačka s dunivým spodkem drhnoucích kytar, která umí být neskutečně dravá a svůdná (desky "Dead End Dreaming" nebo "The Sick´s Sense"). Má drive a šťávu, když jsou nápady a když se podaří dobré refrény. Pokud se tak nestane, je to průšvih. O tom celá jejich tvorba je a věřte nebo ne, tahle jednoduchá odnož depresivního metalu / emo-rocku umí fungovat na jedničku a lze se k ní vracet poměrně často. Z celé této kapely mám pocit, že jsou to duší punkeři, kteří začali na doom metalu a postupně se našli kdesi veprostřed. Nová deska je ale zastihuje v té slabší fázi a to je škoda.

 

"The Painstream" je opakováním sebe sama, vlastně dost podobně, jako to dělá dnes celá řada kapel. End Of Green v sobě mají stále jasné hitové dispozice, ale tentokrát to nějak nepasuje, zdá se mi to někdy příliš kolovrátkové a často poměrně utahané.

 

Kapela ve svých klipech ráda ukazuje nespoutané punkerky, ráda se snaží vyjádřit pocity ztracené generace. Pokud se vtělím do jejich obrazů, vidím stále tu samou dámu, která si jenom prohazuje vnady, ale už je okoukaná a nemá už nic, co by nabídla. Žádné nové kousky, žádné nové nápady, ztrácí se v pološeru kdesi ve vlnách lůžkovin a posluchači se za ní už nějak nechce.

 

Tohle je prachsprostá jednoduchá recenze na podobně prachsprostě jednoduchou hudbu. Ani já nepředvedu nové kousky, protože vím, že až album dohraje, už si ho prostě znovu nepustím. Není proč. Místo nového počinu, který klidně můžete minout, mohu doporučit silnější stavy kapely na deskách minulých (již zmiňovaných). Doporučit mohu klip k singlovce nové desky, který patří opět k povedeným (stejně jako klip k desce minulé).

 

 

Tady narážím na zamyšlení, které mě napadá (a není to zdaleka poprvé) - má smysl ještě čekat na další alba skupiny, která už zjevně vyložila dávno všechny karty na stůl? Počítat bych mohl dlouho, kolik kapel je na tom teď stejně. Poměrně často docházím k názoru, že smysl to nemá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky