Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Claw jsou ze švýcarské Ženevy, hrají pár let (slovy šest) a eponymní, dnes recenzovaná nahrávka je jejich první. Na kompaktní disk bylo nahráno celkem třináct skladeb, bratru přes padesát minut muziky a pokud bych ji měl zcela upřímně shrnout jedním slovem, s přeháněním opravdu malým volím „k nepřežití“. Vlastně slova dvě.

Začnu tím nejhorším, ať se v úvodu trochu rozehřejeme. Zvuk. Celou katastrofu lze poměrně snadno vysvětlit poznámkou z bookletu, že vše – nahrávání, mix, master – proběhlo v režii kytaristy Morateela, ale uznávám, že se najdou výjimky, které dokáží i při tomto self-made způsobu dotáhnout výsledek do poslouchatelného konce. Ne tak zde. Na krátkou chvíli zapomeňme na Loudness War a dynamiku (i když i z tohoto pohledu je deska „Claw“ naprosto příšerná), a zůstaňme u nástrojů a charakteru zvuku jako takového. Nejen že někdo úplně zapomněl na celé dolní pásmo (basa a bubny v podstatě nejsou slyšet) a nahrávka tak působí dojmem, jak když praská sklo (což jsem ochoten z úplně jiných důvodů spolknout u Ministry), ale vše bylo navíc znásilněno nějakou pochybnou digitální technikou tak moc, že se z nahrávky vytratila jakákoliv životnost. Ve výsledku se album poslouchá hodně špatně je naprosto neposlouchatelné.

Situaci bohužel nezachraňuje ani hudební obsah, z něhož je cítit skladatelské tápání a opisovování, ale rovněž evidentní nadšení prověc a touha "to taky zkusit". Bohužel bez větších předpokladů zaujmout. Při prvním seznamování s kapelou a čtení informací o tom, že jejich tematika se motá kolem světové post-apokalypsy a že hrají muziku na pomezí thrash a heavy metalu, jsem čekal nářez a metalovou jízdu, se kterou nemám vůbec žádný problém, pokud dostanu nářez a metalovou jízdu (třeba Lahar, že jo). Ne tak Claw. Rozpačitost, absence energie, metalové agresivity, unavenost aneb drsnou fotkou a nábojovým pásem situaci zachránit nelze.

Při poslechu lze zažít dva paradoxy – za prvé fakt, že první plus mínus fungující skladba je metalová balada „Alone“ (asi post-apokalyptická), a pak že s přibývajícími minutami a odehranými skladbami se kvalita začíná nepatrně zvyšovat. Nedokážu posoudit, jestli nejde spíš o celkové vyčerpání organismu a rezignované přijeté čehokoliv, ale skladby jako „Touched With Fire“, „Repent“ nebo „Too Late“ ukazují soubor Claw v trochu příznivějším, rozuměj energičtějším světle, v němž mi slova jako „thrash metal“ a „apokalypsa“ nepřipadají jako vyprázdněné pojmy vhodné pouze pro facebookový profil.

Ať tak či onak, po poslechu téhle desky se ze mě fanoušek Claw nestane a ke kapele Darkmoon, která mi svého času přišla na švýcarské metalové scéně poměrně zajímavá, další jméno nepřibude. „Claw“ je neprůbojná nahrávka, při jejímž poslechu stále čekám „kdy to přijde“, pozorně hledám a bohužel téměř nic nenacházím. Důvod vracet se nevidím.