Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dávno tomu, co potápěči na mořském dně poblíž ostrova Antikythera našli prazvláštní mechanismus, jenž zásadně posunul možnosti nahlížení na celý starověký svět. Právě až do doby před naším letopočtem spadá objev, kterému u nás říkáme Mechanismus z Antikythéry. Informace o tomto nálezu, nebo chcete-li výlovu, lze dohledat na patřičných místech a nastudovat si, kolik jen mysl snese. Já o něm nevěděl vůbec, neb jsem diletant, ale svůj slabší rozhled se snažím na poslední chvíli rozšířit. U dark ambientních projektů zase oceňuji, když se rozhodnou dát albu koncept a držet se jej. Hned je ten temný soundtrack snazší pochopit a o co se při svém vizuálním doprovodu opřít. Tajuplnost a nezodpovězené otázky, které nález mechanismu doprovází se podařilo na zatím posledním albu projektu Dahlia's Tear beze zbytku zachytit.

Důraz alba Across the Shifting Abyss je kladen na propojení mystické a totálně prosněné atmosféry, která má symbolizovat podmořský svět jako temně modré nekonečno. Ve společnosti Dahlia's Tear jsou minuty strávené pod hladinou nádherným a enigmatickým procesem, kdy je vnímání zcela oddáno prostorovosti a není schopno si všímat detailů. Jako by nebyly, nebo snad jen někde na okraji. Člověk se ve své podmořské bublině noří hlouběji a hlouběji a tmavě modrý prostor kolem něj ho láká do svých dosud neprozkoumaných míst. Snaží se jej vymanit ze všech strastí bytí a nechává ho unášet proudy daleko od přítomnosti.

Dahlia's Tear je dalším z řady jednočlenných projektů, jenž se našly v temně minimalistické klávesové produkci na bázi soundtracků a niterných průzkumů vlastní představivosti. Across the Shifting Abyss je druhé album vydané pod emblémem Cryo Chamber a šesté celkově. Co jsem měl možnost slyšet, nikdy jsem se nenořil do prostředí tak snové atmosféry, jako nabízí aktuální podmořská výprava za pokladem staré lodi. Dokonce bych se nebál říci, že tohle album je zdaleka nejatmosféričtější či nejzasněnější produkt, jaký jsem měl možnost si u Cryo Chamber vyslechnout. Je docela blízko k dungeon synth šuplíku epických bájí a nálad, ačkoliv je to stále dark ambient. Výhradně však stojí na náladovosti a celé album je jí beznadějně protkáno.

Odjakživa miluji tyhle snové klávesy, kdy jedna linka líně překrývá druhou a jako duha se jednou stranou natahuje ke slunci a druhou končí někde v mokřadu, kde je slyšet život. Tady je jiná situace v tom, že jsme dole pod vodou a jediné, co je slyšet, je její obrovská plocha a bublání kolem. Jsem akvanaut, podvodní dobrodruh a náruživý objevitel ztracených pokladů. Vyjma toho jsem pohlcen hlubinou a přemýšlím, jestli se ještě budu chtít vrátit na pevninu. Po všech těch ponorech nakonec uznám, že ano.

Je to až ubíjející. Ta nádhera kolem a její svůdnost měnící se ve stereotyp a těžkou clonu možného nepochopení. Najednou jsem narazil a nevím, kudy dál. Vidím všechny ty barevné rybky, korály a přitom se mi všechny ty minuty strávené pod vodou zdají tak nereálné a otupující, že bych se už rád viděl v kajutě lodi nad talířem dobrého jídla. A mořské plody vynechám. Problém alba, pokud si jej jako problém vyložím, je jeho cílená jednotvárnost. I když se jednotlivé kousky proměňují, stále jsou v područí dominantní atmosféry a ta prvotní krása mne najednou dusí.

Nezbývá, než vnímat jedním směrem vedený atmosféricky hlubinný příběh a moc se nepídit, co se zrovna děje kolem. Jakékoliv rušivé vlivy jsou vysloveně zakázány a týká se to i toku alba, který je tak moc ustrnulý v jednom, byť významově nekonečném prostoru, že je hodně složité hledat místo, které by nahrávku někam zásadně posouvalo. Takové místo zde zkrátka není a tento posun není jejím posláním. Across the Shifting Abyss je čarokrásný ponor, který je třeba nechat pomalu plynout a nezaobírat se tím, co by mohlo být. Krásné, ale příliš jednotvárné album potvrzující to, čeho jsem se zpočátku obával. Omámení a stavu strnulosti, že je vše kolem mne dokonalé. Ve finále je to trochu odvážné tvrzení.