Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Claw - Claw

ClawClaw

Jirka D.8.11.2014
Zdroj: CD, jewel case (# CZAR 019), promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Post-apokalypsy v podání Claw se není třeba obávat, podobných katastrof svět unese hodně.

Claw jsou ze švýcarské Ženevy, hrají pár let (slovy šest) a eponymní, dnes recenzovaná nahrávka je jejich první. Na kompaktní disk bylo nahráno celkem třináct skladeb, bratru přes padesát minut muziky a pokud bych ji měl zcela upřímně shrnout jedním slovem, s přeháněním opravdu malým volím „k nepřežití“. Vlastně slova dvě.

 

Začnu tím nejhorším, ať se v úvodu trochu rozehřejeme. Zvuk. Celou katastrofu lze poměrně snadno vysvětlit poznámkou z bookletu, že vše – nahrávání, mix, master – proběhlo v režii kytaristy Morateela, ale uznávám, že se najdou výjimky, které dokáží i při tomto self-made způsobu dotáhnout výsledek do poslouchatelného konce. Ne tak zde. Na krátkou chvíli zapomeňme na Loudness War a dynamiku (i když i z tohoto pohledu je deska „Claw“ naprosto příšerná), a zůstaňme u nástrojů a charakteru zvuku jako takového. Nejen že někdo úplně zapomněl na celé dolní pásmo (basa a bubny v podstatě nejsou slyšet) a nahrávka tak působí dojmem, jak když praská sklo (což jsem ochoten z úplně jiných důvodů spolknout u Ministry), ale vše bylo navíc znásilněno nějakou pochybnou digitální technikou tak moc, že se z nahrávky vytratila jakákoliv životnost. Ve výsledku se album poslouchá hodně špatně je naprosto neposlouchatelné.

 

 

Situaci bohužel nezachraňuje ani hudební obsah, z něhož je cítit skladatelské tápání a opisovování, ale rovněž evidentní nadšení prověc a touha "to taky zkusit". Bohužel bez větších předpokladů zaujmout. Při prvním seznamování s kapelou a čtení informací o tom, že jejich tematika se motá kolem světové post-apokalypsy a že hrají muziku na pomezí thrash a heavy metalu, jsem čekal nářez a metalovou jízdu, se kterou nemám vůbec žádný problém, pokud dostanu nářez a metalovou jízdu (třeba Lahar, že jo). Ne tak Claw. Rozpačitost, absence energie, metalové agresivity, unavenost aneb drsnou fotkou a nábojovým pásem situaci zachránit nelze.

 

Při poslechu lze zažít dva paradoxy – za prvé fakt, že první plus mínus fungující skladba je metalová balada „Alone“ (asi post-apokalyptická), a pak že s přibývajícími minutami a odehranými skladbami se kvalita začíná nepatrně zvyšovat. Nedokážu posoudit, jestli nejde spíš o celkové vyčerpání organismu a rezignované přijeté čehokoliv, ale skladby jako „Touched With Fire“, „Repent“ nebo „Too Late“ ukazují soubor Claw v trochu příznivějším, rozuměj energičtějším světle, v němž mi slova jako „thrash metal“ a „apokalypsa“ nepřipadají jako vyprázdněné pojmy vhodné pouze pro facebookový profil.

 

Ať tak či onak, po poslechu téhle desky se ze mě fanoušek Claw nestane a ke kapele Darkmoon, která mi svého času přišla na švýcarské metalové scéně poměrně zajímavá, další jméno nepřibude. „Claw“ je neprůbojná nahrávka, při jejímž poslechu stále čekám „kdy to přijde“, pozorně hledám a bohužel téměř nic nenacházím. Důvod vracet se nevidím.

 

Claw CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky