Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ben Sharp patří k nevelké skupině umělců, kteří si vystačí se svou vlastní kreativitou – tedy kromě grafiky obalu – a v té skupině k ještě menší minoritě, v níž se hudba řeší zcela v režii jedné osoby; od prvotní myšlenky, přes kompozici a nahrávání, až po finální mastering a následné vydání svého díla DIY. Výběr by se dal zúžit ještě o jeden krok, kdy bychom vybrali pouze ty umělce, jejichž počínání je při tom všem individualismu kolem poslouchatelné a nečpí z něj egoismus a studená neosobnost, ale možná bychom se v těch množinách a podmnožinách poněkud ztráceli...

Aktuální desku „Fade“ lze kromě vinylové edice, o níž bude řeč dnes, pořídit na tradičním CDčku či jako digitální download, ale třeba i na sice netradiční, ale s nemalou slávou se vracející kazetě. Pro dnešek ovšem není ani tak důležité, na jakém médiu nahrávka vyšla, ale především v jaké kvalitě na to dané médium byla zaznamenána, protože pokud mě k téhle desce něco přivedlo, byl to její zvuk. Ben patří do skupiny umělců – a bohužel v rock / metalové scéně zatím stále dost úzké – kteří pochopili důležitost přirozeného záznamu a kteří zařadili zpáteční chod k zvukově dynamickým deskám. Pro někoho možná paradoxně neruší ani zvuk automatu, jehož provedení se hodně blíží reálu a kromě výraznějšího vytažení činelů ve skladbě „Seattle“ a jistého pocitu jejich sterility a stejnosti, nelze vytknout zhola nic.

Bez debat ovšem platí, že dobrý zvuk je sice příjemný, ale beze sporu důležitější je samotná hudba. Dobře nahraná blbost blbostí zůstává. Oproti předchozímu desetipalci „Let yourself be huge“ je novinka rockovější a jestli se dříve odpočívalo v parném dnu na pláži, tentokrát prožijeme energický den v pohybu a na nohou. Do popředí se dostává výrazně čitelná baskytara, která nahrávku přitvrzuje, ale jen stěží vás někde napadne, že její linky jsou jen do počtu a zahrané na jednu strunu. Základ ovšem tvoří stopy kytarové, kterých je víc než dost, většinou jedou současně, postupně se objevují a zase ztrácí a tvoří skvěle poskládaný, barevný celek. „From the balcony“ je typickým příkladem, marně budete na prstech počítat všechny kytarové efekty - je jich řada, neustále se mění a přitom jejich existence nepostrádá smyslu a logiky. Kompozice je do značné míry rafinovaná, neomezuje se na protřelá schémata, neleká se silně melodických i příjemně šlapavých částí, není ji cizí skvělá gradace s explozivním finále grande. Zvlášť prolnutí melodických partů s těmi rytmickými do jednoho symbiotického celku v „The focus“ je požitek a radost.

Na albu se rovněž zvláštním způsobem doplňují skladby / pasáže silně kontrastní a energické - „Our crazy night“ - s těmi zamyšlenějšími, využívajícími repetici k navození snivé až odevzdané atmosféry - „LA after rain“. Pokud si poslední větu přečtete ještě jednou a význam slov si spojíte s názvy skladeb, jistě dojdete k zajímavému zjištění, že na této desce mají události a okamžiky hlubší smysl, než jak by se mohlo zdát na první poslech. Celé by to šlo uzavřít tím, že Cloudkicker tvoří díla, jenž mají hlavu a patu, a neomezuje se pouze na samoúčelnou kytarou exhibici. Ono totiž umět hrát a dát dohromady dobrou skladbu jsou dvě rozdílné věci, které se ne každému podaří spojit. U desky „Fade“ není třeba pochybovat.