Recenze: Cloudkicker - The Discovery

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

CloudkickerThe Discovery

Victimer13.10.2012

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: PC

VERDIKT: Příjemný začátek ještě příjemnější cesty ve stopách Bena Sharpa.

Debutové album instrumentálního projektu, jehož další alba jen potvrzují kvalitu.

Sbližování se s po světě rotujícími one-man projekty je v mém případě čím dále častější. Žehnám těmto do sebe zahleděným mužům, spoléhající na své vlastní odlesky v zrcadlech a tiché monology nad tvorbou. Cloudkicker rovná se Ben Sharp, hudebně pokrokově smýšlející typ z Ohia, vydávající pod značkou "udělej si sám". Jak jinak, netřeba firem. Jeho vize spočívají v ryze instrumentálním broušení ostrých hran Meshuggah mathcoreu, provázané dávkou vzletnosti post-rocku a milou atmosférou. Přeloženo do češtiny, "The Discovery" je velmi poslouchatelná směsice nervních škubů a volnomyšlenkářských ploch.

cloudkicker

Je fakt, že zde nemáme co do činění s nějakým depresivním materiálem, valícím do hlavy bolest a zmar, ale jakýsi průlet těsně nad zemí. Kolem širokých plání, divokých prérií a zvířat pijících z vod klidné řeky. Mathcore je přetechnizovaným průmyslovým oborem, jeho podíl na "The Discovery" je neoddiskutovatelný, ale stejně se ztratí v oceánech čistých melodií. Desítka skladeb uteče jako voda, neb nemají zrovna délku hypnotických balad a člověk se ani nenadá a pouští si to znovu. Osobně se ale většinou přistihnu, že mi Cloudkicker dělají pouze laskavé pozadí při uvažovaní nad zcela jinými věcmi. Ben umí vymetat různé rohy metalové či rockové moderny a vše kloubí s takovým klidem, tak nač se zvedat z křesla, nač krotit maso na pánvi, když stačí leh a četba. Ano, hlavní trumfy "The Discovery" vidím v plynulosti, prostorové atmosféře a i přes razantnější momenty, v celkovém pokoji a míru. Pro pokročilé uživatele sítě hudba k nezaplacení. Jako kulisa při očumování cizích stránek vynikající.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.