Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Code - Augur Nox

CodeAugur Nox

Victimer15.12.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps) promo
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Nekoná se propad hlubinami, nepřichází ani nový rozlet nad neotřelostí black metalu. Pohybujeme se v relacích standardu, ovšem velmi solidní úrovně.

Věštba budoucnosti dotýká se noci. Slovy možné interpretace názvu novinky CODE bych stočil své první myšlenky směrem k odchodu dvou zásadních členů kapely - Vicotnika a Kvohsta. Ač je poslední mohykán v poli bojovníků Aort osoba maximálně zapálená pro věc již přes deset let, bylo přesto hlavní otázkou, jakým způsobem se vypořádá s nově seskládanou družinou okolo sebe a novou výzvou jménem "Augur Nox". Jediný Andras (a to jen velmi okrajově) pamatuje předchozí počin "Resplendent Grotesque", kde si zasóloval v jediné skladbě. Zbytek osádky jsou v posledních letech posbíraní odvážlivci, kterým nepřipadá mimo mísu proložit surovost black metalu progresem, avantgardní árií, či komplexně zvrácenějším pohledem na ortodoxnost černokovu vůbec.

 

Hlavní otazníky bych pak směřoval do řad hrdelních protagonistů, kteří to po kreacích páně Kvohsta jednoduše nemohli mít jen tak v malíčku. Vyvoleným na post vokalisty se stal mistr Wacian a odměnou nám budiž velmi svěží projev, který se sice na jedné straně opírá o svého předchůdce a na té druhé evokuje hlasové vypětí obra z Osla Vortexe, ale celkově do momentálního rozpoložení CODE skvěle zapadá. Wacian nemá problémy s rozsahem ani s proměnami svého projevu a pokud se zdá, že mu chybí osobitost, na mnoha místech ukazuje, že mu není cizí vypnout se k výkonu, kdy jde z jeho čistého projevu skutečný respekt.

 

CODE na "Augur Nox" sice v určitých pasážích působí trochu kostrbatě a nesehraně, kde by se slušelo některé momenty více rozvinout, ale na to zdá se ještě neuzrál čas. Tahle kapela byla vždy dobře promazaným strojem a myslím, že Aortovi a spol. dalo hodně práce se sehrát alespoň do této podoby. Tento stroj je zpět v kondici a schopný obrábět. A pokud se zdá, že se místy zadrhne a je třeba volat údržbu, po chvíli se vrátí do polohy tradičního osazování. Jde o to si zvyknout, jde o to, že se stroj na pár let zastavil a potřebuje se znovu nastartovat. Kapele se na novince podařilo zahnat obavy a nechat z nich jen doznívající opar na obzorem. Není nutné zde hledat přešlapy a nekvalitu, novinka je dobře poslouchatelná záležitost s pár neotřelostmi navrch. Ty neoslní ani nedojmou, ale pořád jsou tu pro nás aby zaujaly. Nakonec mám z "Augur Nox" pocit trvalé vyváženosti. Desky, která neohromí, ale dá nám co potřebujeme. Melodické a technické finesy neexcelují, ale vnímáme je citilvě a víme o jejich hloubce, o vokálu již byla řeč a když je třeba zčernat do podoby uhlu, pořád tady ta možnost je.

 

Jsem v klidu. Počáteční pochyby vyvolávající dojem nepřístupnosti byly poměrně záhy rozmetány. Album se totiž poslouchá docela samo. Žil jsem dojmem, že se budu muset trefovat do cizích teritorií a brát je za ty, na které jsem byl navyklý, ale nebylo toho zapotřebí. Nač se přemáhat? CODE si zachovali svou tvář a byť novinkou nepřekonávají své starší rodilé příslušníky, umí být nadále poutavými. Mé hodnocení se sice v mé hlavě pohybuje v trošku širších mantinelech, je ale možné, že s odstupem času ještě trošku poroste.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky