Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cogas - Unconscious Sons Of The Reptile God

CogasUnconscious Sons Of The Reptile God

Sorgh30.9.2021
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Ti, pro něž je black srdcovou záležitostí a rádi by se chvíli porochnili v jeho melodičtějších polohách, by měli sáhnout po kapele Cogas. Ta pochází z Anglie a právě jí vyšel debut.

Londýnští Cogas dosáhli šesti let věku, první třída klepe na dveře a tak už to chtělo vytasit se s nějakou dlouhohrající deskou. To se před několika dny stalo skutečností a tak můžeme zhodnotit jejich míru vyspělosti. To se bude odehrávat v kulisách pošmourných témat, která nás stáhnou do hlubin smrdících čarodějnictvím, satanismem a různorodou smrtí.

 

Album Unconscious Sons Of Reptile Gods začíná sebevědomě a na prašné podlaze míchá blackové odkazy s deathmetalovou hustotou. Svádí nás hutným a současně přitažlivým soundem spadajícím do hájemství melodického death metalu, kde zpočátku jen krákorání natahuje černé sítě blasfemie, ale ono přituhne. Tahle cesta je mi povědomá, ovšem neuráží mě omíláním planých postupů, které by ve větším množství nudily. Spíš nacházím orientačně snadnou cestu k syrové epičnosti, která je mi blízká. Cogas dovedně letují plošné spoje blacku s death metalem a jen málokdy si všimnu stopy po sváru.

 

Tematicky se probírají antikvariátem použitých věcí a je sympatické, jak věcem dávají druhou šanci. V tomhle si s nimi rozumím. S vervou a bez ostychu recyklují, ale nemám výčitky kvůli nějakému vykrádání. Kdybych měl říct jeden důvod, proč mě USORG baví, tak by to byl právě fakt, že se mi vrací staré časy. Kytarové brusky zní jakoby chrlily jiskry někde v Norsku, v jejich světle nás hřejí příjemné melodie a zároveň jsme tlučeni tvrdou rytmikou. Ano, někdy je krutě blízko k legendám, profil Immortal se na zeď promítne náhle a bez varování. A Dying Sun je jako vystřižená ze Sons Of Northern Darkness nebo Damned In Black. Je to krutě podobné, ale díky tomu silně nostalgické. Protože nejde o problém celého alba, tak jim to rád promíjím. Navíc se objevují  další inkarnace vedoucí do minulosti a tak mám práce nad hlavu. Vzpomínky, podobnosti...

 

I když další kapitoly alba už tak upřímné jako A Dying Sun nejsou, starším posluchačům nemůžou uniknout ozvěny švédské školy či finského melodického blacku. Což vše dohromady zní dobře, jen to nelze považovat za úplně originální dílo. Komu to nevadí, ten se může probírat zachovalou a dobře konzervovanou veteší. Sulphur je parádní vypalovačka beroucí si plnými hrstmi deathovou marinádu, ve které krystalizuje síra zemských hlubin. Jejím opakem je doomová brnkačka Coffin Mandatory, která sice zklidní tep, ale celkově ji považuji za takovou vatu bez hlubší myšlenky. Zato následující skladba je pecka přímo z pekelného kotle. Temná, podladěná a se skvělým rytmem, střídající řezavou temnotu s melodičtějším refrénem.

 

Album je z hlediska tvrdosti a jemnosti vyvážené. Ve skrumáži brusek se objevují jemnější party rostoucí z melodického substrátu. Padají jasné trumfy a pro váhání či nejistotu není místo. Album je čitelné, nezáludné a ukazuje Cogas jako bodré kováře s otevřenou myslí. Můžete si k nim sednout na špalek a poslechnout si starší příběhy v novém hávu. Připomenou vám In Mourning, Immortal, Catamenii nebo Thy Serpent a vy si připomenete střípky zapomenutého času. Což je jednou za čas potěšující.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky