Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Combichrist - One Fire

CombichristOne Fire

Ruadek4.11.2020
Zdroj: Flac
Posloucháno na: Fiio X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Pohádka o tom, jak si neurvalci Combichrist nechali nakecat něco o tom, že můžou dělat velký umění a oni tomu uvěřili. S deskou One Fire se zařadili mezi ty, kterým by se kdysi docela vysmáli.

Kde jsou ti pankáči, co jim bylo všechno u zadele? Kde je ta odvázaná banda hejsků, která to pálila nelítostně od začátku do konce? Industriální mašina, která se chechtala feministkám a sázela tam jednu hutnější pasáž než druhou? Myslím, že někdy v době velkých změn se na to prostě vybodli a po pankáčsku se zlili do němoty. One Fire, stejně jako jeho ještě o poznání děsivější předchůdce, prostě nezní jako Combichrist. Zní to přesně tak, jak by pankáči znít prostě neměli. Snaží se to zalíbit. Všem.

 

Jsou fáze, kdy to prostě přestanu kapele věřit. Kapitola „We Love You“ už zaváněla, ale jenom tak lehce. Tam byla cítit ta změna. Combichrist začínali obletovat soundtracky, Andy postupně došel k závěru, že už mu nestačí jedna kapela, tak to začal množit. Dnes už je z něj DJ a kapelník čtyřech dalších projektů. Proč ne, když to zvládá. Mašina Combichrist ale přišla o soustředěnost a začala hárat. Její další štěňata, darmo mluvit. Co pes, to jiná kočka. Všechno kope v kytarách, hutné base, bubákování do všech stran, celý kolotoč zdatně podpořen snahou o aranže. Jasný, kapela se vyvíjí. Tihle pankáči, co plivali nenávist do všech stran najednou zvolnili a začínají nudit. Hutný, testosteronem stříkající sliz jako byl I Want Your Blood je nenávratně pryč. Teď tu jsou snahy jiného levelu, jako v sedmé Bottle of Pain. Tomu by se kluci před deseti lety docela zasmáli. Snaha o zpěv prostě nejde, protože Andy je fakt špatnej zpěvák, přestože výbornej řvoun. Tak jako jsou Combichrist špatná metla ale výborná elektro-industriální děvka, co ví kam sáhnout a kde přitlačit.

 

 

One Fire ale není úplně ztracená deska. Tou si myslím, že byla This Is Where Death Begins s otravným, totálně mimoidním zvukem, co trhal uši. Celý ten přerod Combichrist ve Static X nové doby, kytary, metla všude okolo, až se práší za kočárem, to prostě nefunguje. Na mě ne, jako fanouška elektro rytmů a fuckování správným směrem. A to přitom Combichrist umí naživo stále zbořit, tohle všechno umí podat. Jako by se jim z desek postupně vytrácela energie, kterou umí do lidí vpálit už jen naživo (kdo by taky odolal dvojí rytmice a totálnímu paření všech na pódiu). Na One Fire jsou stále slušný halekačky, je jich ale pomálu. Hate Like Me má slušivej základ a má v sobě prostě to fluidum Combichrist, co začínám často postrádat. Guns At Last Dawn s hostujícm Burtonem z legendy Fear Factory je pecka jako kráva – není to první čistě punková mlátička v historii, klidně bych oželel vlezlej prostředek a neustával v nátlaku. Lobotomy jako jediná připomene starou školu Aggrotechu, o moc víc svěžích plivanců tu ale není. Slušná šlapačka je ještě předposlední Last Days Under The Sun.  A tady někde bych s chválením skončil, protože to prostě maká na jiných fans. Jo, je to prostě tak. Combichrist moderního věku je kočkopes pestrých barev, co skladba, to sousto pro jinou tlamu. A transformace pokračuje.

 

 

Pokud jste na tyhle uřvance narazili poprvé a líbí se, zkuste hutnější sousta staré tvorby. Pokud si vystačíte s tím, co zrovna nabízí, vaše volba. Budete ale poslouchat kapelu, která i přes veškerou snahu působit neurvale a divoce, sklopila uši a zařadila se mezi nevybočující produkci tvrdších trendovek dneška.

 

Jo, ale bod navíc jim patří za cover California Über Alles od Dead Kennedys. Tady se kluci poměrně našli.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 4.11.20 10:12odpovědět

Je to nuda, problém doposlouchat. Guns at Last Dawn (nevím proč na BC uvedena jako Guns at Last Night) je pravda hitovka, ale tak trochu jak Ministry na Psalm 69. On Fire budiž zapomenuto.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky