Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Constellatia - Magisterial Romance

ConstellatiaMagisterial Romance

Jirka D.17.1.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: mobil / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247 // PC + Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohms
VERDIKT: Constellatia pokračují tam, kde debutní deskou skončili a po třech letech opět zvou na post-metalovou expedici do vzdálených světů i do vlastního nitra.

Při povrchním pohledu se může zdát, že jsou země některým věcem prostě nezaslíbené, ale stejně jak si svého času dobyli věhlasu australští vinaři a nyní se o něco podobného pokouší palírníci whisky, tak není důvod si myslet, že by z Jihoafrické republiky nemohla vzejít zajímavá metalová kapela. Může. Respektive už se tak stalo, protože debutní deska Constellatia z roku 2019 zaujala hledače talentů u Season of Mist natolik, že rok po jejím vydání na Isolation Records přišli s její reedicí a smlouvou na další spolupráci, která loni v listopadu doznala naplnění v podobě druhé desky nazvané Magisterial Romance. Ještě než ale přistoupíte k novince, pro kontext si připomeňte zmíněný debut v kolegově dobové recenzi ZDE.

 

Constellatia band

 

Hledat důvody onoho zaujetí touto kapelou může být ošemetný úkol, nicméně si troufám tvrdit, že v tom částečně může být její exoticky působící původ, byť v její hudbě nic exotického není, a pak především silná emocionální složka jejich muziky, která z mého pohledu vyvažuje jednak její lehkou naivitu, a jednak docela slyšitelné inspirace a vzory. Hudba Constellatia není kdovíjak původní a i přes její objektivně nesnadné zařazení k jednomu žánru vás jmen podobných uskupení napadne asi hodně. O co se vlastně jedná? Jak už psal kolega před více než dvěma roky, vymyslet se toho dá dost a když před to „dost“ dáte předponu „post“, budete více méně u cíle. Post black metal, post metal obecně, vlivy shoegaze, blackgaze, hodně, ale opravdu hodně atmosféry a melancholie, témata sahající k existenciální podstatě bytí.

 

Magisterial Romance je deska pro citlivé a přemýšlivé povahy a ten black metal v jejím zvuku (kterého tam je objektivně nejvíc) rozhodně nepatří ke zlým a zlotřilým black metalům, které mají potřebu vám kartáčovat záda ostnatým drátem. Je to přesně ten typ havraního skřeku, na který by mohli slyšet fanoušci Agalloch, Alcest a třeba takových Deafheaven. Třeba. Je to přesně ten typ black metalu, který hraje na měkkém polštáři velkého prostoru samplů, které nahrávku prohlubují, zvětšují do šířky i do výšky a nutí posluchače zavírat oči a nechat se unášet do vzdálených světů. Tomuto přístupu odpovídá i délka skladeb, které jsou všehovšudy čtyři a svým rozpětím se pohybují od devíti do jedenácti minut. Zapadá do něj i zapojení hostujícího ženského hlasu ve třetí Adorn, který tu snovou realitu Constellatia posouvá o další stupeň dál. A zapadá do něj i ladění a zvuk kytar, které jsou namísto metalového ostří přikryté robustní dekou a hrají mnohem víc rozostřeně a mlhavě.

 

Samotné provedení a jeho přijetí je spíš otázkou osobních sympatií než nějakých uznatelných kvalit. Z dlouhých kompozic je občas cítit pachuť lepidla a trochu příliš okatá snaha k sobě připojit dva díly, které k sobě tak úplně nepatří (nejmarkantněji asi na konci čtvrté minuty In Vituperation). Bicí zní velmi plastově, nepřirozeně a za mě při poslechu ruší docela dost. Obecně zvuk desky není dvakrát povedený a když zkusíte třeba úvodní sypačku druhé skladby, budete mít nejspíš pocit, že vodník Kebule kdesi vaří mlhu. V tomto místě je celkem zřetelně slyšet i nepoměr mezi prací rukou a nohou páně bubeníka, což je další věc, která nahrávce ubírá na přirozenosti - až příliš často vás z poslechové pohody budou vytavovat věci, které do sebe nezapadají, neladí spolu a narušují celkový koncept a tok nahrávky. Možná trochu troufale se odvažuju tvrdit, že záměr – jistě dobrý – při vší snaze značně předběhl schopnosti a možnosti kapely, tedy hlavně Keenana Oakese a Gideona Lamprechta coby hlavních strůjců myšlenek Constellatia. Výsledné hudební hody nejsou sice zásadně špatné, ale až příliš často je hudební hostina čímsi rušena a vy budete mít pocit, že k úplné přirozenosti vedoucí k oddanému poslechu a plnohodnotnému zážitku cosi chybí, nebo naopak cosi přebývá.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

D. / 25.1.23 9:43

S tímto albem jsem měl velký problém, trvalo dlouho, než jsem našel klíč k jeho poslechu. Obecně miluji kapely, které se vyvíjejí, nakonec mezi začátky a pozdější tvorbou takových The Gathering nebo Ulver jen těžko formálně hledat, mimo mimořádné kvality, jakoukoliv spojnici...a všechny ty podoby si užívám. V tomto případě ale mám ve finále pocit, že jedinou slabinou alba je skutečnost, že vyšla pod jménem ITW. Bohužel dědictví v čele s nepřekonatelným skvostem Omnio je příliš silné a jedinečné a v moment, kdy z původní sestavy zůstává pouze bubeník, který navíc není žádným tvůrčím mozkem kapely a paradoxně pro mě podává na tomto albu na jeho poměry poměrně nevýrazný výkon, je využívání původního kultovního jména celkem sporné. Když ale toto člověk skousne, má před sebou výtečné album, plné silných momentů. Ponávratová alba byla sice také již výrazně odlišná (a skvělá) a je to jedině dobře, ale ducha ITW jsem tam pořád cítil, tady ne.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky