Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na to, abyste dali dohromady dobrou desku, někdy musíte udělat strašně moc. Hodně toho umět, hodně cvičit, mít dobré nápady, talent, neustále se rozvíjet, kápnout na kopec štěstí. A někdy naopak nemusíte umět skoro nic, tedy v porovnání s některými dříči, kterých je dnes všude plno. Obě tyto alternativy pro mě musí mít jednoho společného jmenovatele, a tím je opravdovost. Můžete cvičit pět hodin denně a přehrávat stupnice ve stojce na hlavě, ale výsledkem nemusí být víc než dvě minuty slávy na youtube. Za sebe musím říct, že na to, aby se u mě nějaká deska stala srdcovou záležitostí, není univerzální recept. V téhle kategorii mám nahrávky hodně složité, muzikantsky na výši, ale i úplně dřevní věci, které by u každého konzervatoristy vyvolaly bezmeznou depresi. Letos mi do této docela nevelké hromádky přibyla jedna věc. Coriky.

Coriky je kapela tří lidí, v níž pojem symbióza dostává úplně nový rozměr. Krátké představení si dovolím odcitovat z jejich profilu, protože tam je vše: Coriky is a band from Washington, D.C. Amy Farina plays drums. Joe Lally plays bass. Ian MacKaye plays guitar. All sing.

Tak snadné to je.

Ian MacKaye je jméno, které doufám nemusím rozebírat podrobně. Minor Threat, Fugazi, Dischord Records, téměř šedesát let. Veterán. Amy Farina je jeho žena, s níž se hudebně realizoval už před lety v kapele The Evens, což byl projekt čistě jich dvou, který mě nijak nezasáhl. A Joe Lally, basák, taktéž skoro šedesátník, je taky Fugazi, z posledních let ještě The Messthetics, což je takové bláznivější pokračování Fugazi společně s jejich bubeníkem Brendanem Cantym. Prostě jedna velká rodina. Dischord.

Jedenáct skladeb desky Coriky jsem slyšel mockrát a mám je - řeklo by se - v krvi. Některé víc (Clean Kill, Have a Cup of Tea), některé méně (Jack Says), ale všechny mnohem víc než cokoliv jiného, co jsem letos slyšel. Jejich společný jmenovatel? Lo-fi jako přednost? Lehkost a souhra? Hodně přirozený zvuk, akusticky sejmuté bicí? Žádná velká produkce a velký důraz na jednoduchost a přirozenost? To všechno tam je, to všechno se podílí na tom, že poslouchat tuhle desku znamená hojit šrámy z téhle uspěchané doby. Z tohoto pohledu jde tohle album úplně proti proudu. Technické možnosti? Vymoženosti? Hi-tech, hi-end, sedm strun, osm strun, sto padesát strun? Děkujeme pěkně, ale mi chceme hrát tak, jak nás baví. A tyhle věci nepotřebujeme.

Coriky je vlastně až nestoudně jednoduchá deska. Nekomplikovaná, bez velkých fíglů a dokazování si, kolik toho dovedu, kolik už toho mám za sebou a hele všichni, jakej jsem velkej frajer. Nejsem. Prostě jenom hraju. Jednoduché písničky, kytara, basa, bicí a tři hlasy, které se nepředhání, ale pomáhají si. Jdou spolu a když jeden na krok na dva uteče dopředu, zastaví a nechá ty druhé, aby chvilku šlapaly cestu. Hudebně přitom nejde o nějakou selanku, album umí škrábat a kousat a především MacKayeova kytara místy skřípe jako v devadesátkách. Ten duch Fugazi tady je, nebudu tvrdit opak, a vlastně se mi to líbí o to víc (Inauguration Day). Líbí se mi, že chvilku panuje náladička jak na letním pikniku (Last Thing) a hned vedle si člověk nervozitou skoro začne kousat nehty. Líbí se mi, že slyším tak trochu Pixies na odpočinku. Tak trochu devadesátkový alt rock, a tak trochu naprosto univerzální muziku pro každodenní potřebu. A taky trochu humor The Presidents of the United States of America. To všechno tam je.

Dobré album někdy nepotřebuje moc. Pár tónů, fajn písničky, vnitřní fluidum a taky přijít v ten správný čas. Tohle všechno se tentokrát stalo a deska Coriky ke mně zaplula tak přirozeně jako už dlouho nic. Naposledy to byli se svou poslední deskou Kinski a to už je pěkná fůra let. Přesně sedm. Nestává se to často a je potřeba si to užít. Zastavit se. Zastavte se.