|
|
||||||||||
Spolu s kolegou Ruadkem jsme ve svém ročním zúčtování uvedli jedno jméno, které na Echoes dosud zanedbáváme. Metalové chameleony z Austrálie, kapelu Voyager. Rozhodl jsem se, že tomuto redakčnímu neduhu učiním přítrž a zkusím spočítat kolik barevných skvrn skýtá pohled na slunce a kolik jeho paprsků nás zve na společný mejdan. Colours In The Sun, tak se jmenuje aktuální deska kapely a funguje jako dokonalá vstupenka na moderně metalovou sondu napříč žánry. Po nástupu ihned zpozorníte, určitě si zdravě zapochybujete, ale nakonec se necháte zlákat. A to i přesto, že viděno dnešní optikou se na albu možná lehce opisuje. To však platí jen pro zaryté nedůvěřivce, samo provedení je totiž jedinečné.
Voyager patří mezi interprety, kteří si album od alba budovali pozici a respekt posluchačů. S rozvahou na své nahrávky postupně kladli víc metalové moderny, zachovali při tom svůj epický komfort, po očku sledovali okolí a zkoušeli co jejich sound snese. A co snese, ukazuje právě poslední album. Myslím, že nebude znít moc velkohubě, když se Voyager díky albu Colours In The Sun směle zařadí mezi kapely, které svůj vývoj završily mezníkem vlastní diskografie. V tomto ohledu je aktuální placka doslova zjevením, ťafkou mezi oči, a i když to k nahrávce v podobném duchu pomalu ale jistě spělo, finální podoba předčí očekávání.
Voyager se povedlo namíchat moderně metalový koktejl pro zaryté melodiky, djentaře a krajně dobrácké popíkáře s oblibou v osmdesátkách. Kapely jako Alphaville, Duran Duran nebo Tears For Fears a jejich novoromantiku pro masy si lze díky Voyager opatřit v objetí sekaných riffů a melodicko metalových poryvů. Společně pak obě položky tvoří vzácné a naprosto rovnoměrné spojení. Voyager si spirit osmdesátek nepůjčují, ale rovnou jej realizují. Oba proudy si vzájemně nekříží cesty a hezky se vlní ve stejném směru.
Nostalgie nás nepřepadne, nebo možná jen na chvilku. Není na ni moc času, každý další riff nás nutí jít dál. Colours In The Sun je jemná vřava, řítící se vlna energie. Taková co pohladí, ale otáčet se proti proudu není na pořadu dne. Ani mně se nechce usrkávat čaj a dumat nad vrstvou pomády, když už se vlasy dávno daly na úprk a pokrývají záda. Voyager si berou střípky osmdesátek, skládají je k sobě, ale zní futuristicky a jako cestovatelé skrz galaxie. V jejich podání je to zatěžkaný futu-novo-romantismus. Jinými slovy - pořád je to metal. A ze současného metalového ranku jsou Australanům nejblíž Tesseract, Devin Townsend a taky o něco starší Leprous. Zrovna Leprous teď vydali zlomovou desku, co se týká přijatelnosti pro tvrdě rockovou ekipu obecně, názory na ni se různí a Voyager by mohli být ideální variantou pro ty, kterým noví Leprous nevoní. Mohu potvrdit, že to funguje.
Vedle upgradeovaného zvuku je tu elegán Daniel Estrin, hlavní postava protinožců a horký kandidát na post nejlépe vybaveného hrdla novodobého kování. To on je pravý novoromantik prog metalu, pěvec hebké popiny v ostrých riffech djentových zasekávaček. Ale oni on nepřevyšuje zbytek kapely, tak jako se navzájem netrumfují vlivy různých dekád v hudbě Voyager. Výborný zpěvák, který se evidentně příliš nenamáhá, aby dostal ze svých hlasivek výsledek, kterého jsme svědky. Třikrát hurá, ale budeme se vůbec bavit o skladbách?
Zprvu jsem byl proti, ale ty nejoblíbenější rád vypíchnu. Patří mezi ně svěží otvírák Colours, první střela na branku, od které se odvíjí vše ostatní. Ocitáme se v prostředí daleko od matičky Země, dynamikou zvuku bohužel taky (tady se to naštěstí kouše snadno), otáčíme prstenci cizích planet a necháváme se spalovat sluncem. Brightstar a Now Or Never nejvíc voní starým popíkem a Signs Of Time je symfonie napříč galaxií, která si hraje s barvami tak světlými, že má tma strach zhasnout a pustit na pódium měsíc. Že to zní moc teple? Tak si pusťte hustě zasekávanou Water Over The Bridge, nejtěžší věc na albu. Hned po ní ale stejně galaktická expedice zapíchne brčko někam do roku 1985 a vysaje z něj tu nejsladčí popíkovou dužninu, kterou pak prožene kytarami a celé si to nejde nezpívat. Asi proto, že Runaway je rádiovka jak vyšitá. Záleží jen, jestli ji třeba u nás někdo zaregistroval a je ochoten pustit.
Colours In The Sun je mou nejposlouchanější nahrávkou za poslední dva měsíce. Vedle alb Rammstein a Tool pak nejposlouchanější deskou za celý rok 2019. U Voyager nejde o detaily, ale o přístupnou nespoutanost a energii. O vyváženost, hladký přelet bez překážek a hlavně o přirozenost. Ta jejich jednoduše nešla a nejde jen tak setřást. Colours In The Sun je jako organismus v nejlepších letech.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
corvus / 22.1.20 12:45odpovědět
Ano, Voyager sú Páni (a Dáma), mňa k sebe pritiahli klipom Bright star, ktorý je podľa mňa takmer dokonalý, hudobne aj vizuálne. A čo sa týka Einara, jeho spev považujem, paradoxne, za najslabší článok albumu a to mám Einarov spev celkom rád. A VOLA som skúsil, ale nejak tomu neviem prísť n chuť, možno to chce čas, možno sme s "volmi" nekompatibilní.
Ruadek / 21.1.20 11:02odpovědět
Victimere, shrnul jsi to přesně tak, jak bylo třeba. Slyším to úplně stejně. Nezdá se to, ale ona je ta deska opravdu zjevením na scéně, něco takového nejde jen tak složit a zahrát. A s takovým nadhledem (i ty klipy stojí za to vidět, to je prdel k popukání), až to bere dech. Složit nepochopitelné disharmonie je možná kumšt, udělat ale desku takhle na hraně všech stylů, která je svinsky dobře složená, to se obávám že je kumšt ještě větší. Překonali i poslední desku mých oblíbenců VOLA - Applause Of A Distant Crowd a to jsem si myslel, že v tomto stylu (pop-djent) nenajdou sobě rovné. Stalo se.
Jirka D. / 21.1.20 6:21odpovědět
Je to dobrý, fakt že jo. Postupně se do toho dostávám a ta klávesová fasáda osmdesátek, zpočátku největší problém, začíná postupně fungovat. Z kapely cítím nadhled a lehkost a v téhle chvíli mně překvapivě nejvíc vadí hostující Einar Solberg. Asi to měla být čest pro kapelu, že jim na desce zazpíval, ale teď si říkám, že je to čest pro něj vyskytnout se na desce, jako je tato.
Label:Season of Mist
Vydáno:Listopad 2019
Žánr:prog metal / djent / pop
Daniel "Nephil" Estrin - zpěv, klávesy
Alex Canion - baskytara, zpěv
Simone Dow - kytara
Scott Kay - kytara
Ashley Doodkorte - bicí
Einar Solberg - vokály (host)
1. Colours
2. Severomance
3. Brightstar
4. Saccharine Dream
5. Entropy
6. Reconnected
7. Now or Never
8. Sign of the Times
9. Water over the Bridge
10. Runaway
The Vacant Eyes
Technoir
Nick Cave & Warren Ellis
Carnage
The Monolith Deathcult
Tetragrammaton
October Falls
A Collapse Of Faith
Awe
Providentia
Tears Of Styrbjørn
The Fallen Einheri
Werewolves
What a Time to Be Alive
Demonic Slaughter
Haunted
Ingested
Where Only Gods May Tread
Tears Of Styrbjørn
Tears of Styrbjørn (EP)
Dave Gahan
Hourglass
Z nadcházející desky Holocene (vychází 19. května na Pelagic Records) byl právě vypuštěn další singl, videoklipem opatřená skladba Sea of Reeds. Aktu...
17.3.2023Jako předzvěst nového alba Black Medium Current (14. dubna) hodili avantgardní Norové Dødheimsgard do éteru novou skladbu Abyss Perihelion Transit. ZD...
16.3.2023Polští začernalí experimentátoři Entropia streamují své nové album Total (link), které vychází 17. břena pod značkou Agonia Records.
16.3.2023V pátek 26. května se v Dejvické Klubovně odehraje benefiční koncert pro neziskovku Pohoda, která už 25 let pomáhá lidem s mentálním postižením. Zahra...
15.3.2023Domácí vydavatelství Dead Maggoty Productions hlásí nová vydání, čtěte níže:
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.