Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švýcarsko je pozoruhodná země. Svým způsobem si žije sama pro sebe, hrdá a zdá se, že i ekonomicky dobře zaopatřená. Možná i to jsou důvody, proč se daří tamní kultuře být v lecčems jedinečná. Nejde o masový jev, protože švýcarských umělců vyjmenujete adekvátně k rozloze země, ale když už, tak to stojí za to. A pokud se zaměříme čistě na extrémní metal, tak je až obdivuhodné, co vše tato alpská země světu přinesla. Hellhammer, Celtic Frost, Samael, Messiah, Alastis a dalším nepřehlédnutelným jménem byli Coroner. Byli a jsou.

Coroner – kapela, která byla založena roku 1993 a která na všech pěti řadovkách funguje ve stejné sestavě (na prvním demu vokálně hostoval Tom G. Warrior z Celtic Frost). Coroner nikdy nestáli na místě a každé jejich album je trochu jiné. Když si dopřejete jejich řadovky pěkně popořádku, ten posun je patrný. Nemyslím si, že by první alba byla horší než ta následující, ale každé je lehce jiné. Jinak zábavné. A jejich objevitelská cesta vyvrcholila na Grin (1993). Ten rok byl zvláštní. Kapely jako Atheist, Pestilence, Cynic a zmiňovaní Coroner vydaly na tu dobu revoluční alba, která nikdo nepochopil a kapely usnuly na mnoho let spánkem nepochopených. Všechny se časem vrátily, byť některé pouze koncertně.

Grin je konečnou zastávkou. Terminální stadium coronerovského techno thrashe. Celé album zní velice čistě a přehledně a to tak, že si vaše ucho vždy najde to, co potřebuje slyšet. Strojově nelidské bicí jsou na první poslech téměř jednoduché a strohé, ale hrají přesně to, co hrát mají. Basa hraje vysoce účelně a je vždy tam, kde má být. Nejvíc pozornosti si pro sebe ukradne kytara. Tommy Vetterli (na albu pod pseudonymem Tommy T. Baron) je nenápadný, ale výtečný instrumentalista. Jeho kytara nemilosrdně thrashově zasekává, ale jen proto, aby se ve vyhrávce či sóle odpoutala od zbytku kapely a vydala se na cestu kamsi jinam. Jeho sólové party jsou promyšlené příběhy. Jeho sóla baví. Není to pouhá rychlojízda po pražcích a tečkách. Vetterli nehraje sólo jen proto, že je tam na něj místo. Ono má smysl a význam – a to se cení.

Grin je sedmapadesátiminutová jízda dystopickým světem, který je chladný, strojově dokonalý a beznadějný. V podpalubí pracuje přesné soukolí bicích pístů, basových vaček a hřídelí, nahoře kreslí svoje frekvence kytarový soustruh, často doplňovaný vysokozvukým ventilem. Všude kolem naleštěná ocel, kaluže emulze a přes zamřížované okno je vidět šedivá obloha. Základem je střednětempý thrash metal, ale obohacený o spoustu kliček a polorytmů tak, že si uvědomíte, že zahrát přesně tuhle na první poslech „jednoduchou“ hudbu není jen tak. Do nahrávky perfektně sedne extrémně jedovatý a zlý vokál Rona Royceho, který se sice pohybuje v úzce vymezeném prostoru, ale ani vteřinu nenudí. Na paletě použitých zvuků jsou i samply a klávesy, které velice citlivě koření celek. A když se tempo zrychlí a bicí písty zvednou frekvenci, připomínají ve své preciznosti chladně kovové cvakání kulometu (které v nahrávce vlastně také zaslechnete).

Když se odhodláte prozkoumat tento technothrashový klenot na jeden zátah, po poslední skladbě vás album vyplivne sežvýkané a nebudete mít potřebu poslouchat příští hodiny nic dalšího. Budete si jen užívat ten pocit, že jste nahlédli do minulosti, ale současně i do daleké (?) budoucnosti. Má cenu upozorňovat na nějaké vrcholy alba, pokud album funguje nejlépe jako nedělitelný celek? Lethargic Age? Internal Conflicts? Serpent Moves? Grin (Nail Hurts)? Těžko říct, protože každá skladba je buď groovy - chytlavá nebo hypnotická. Rozhodněte sami.

Po Grin už nic plnohodnotného nebylo. Nějaké kompilace a nevydané kousky, ale ač se prostorem šíří už roky zvěsti o novém materiálu, organizace Coroner mlčí. Ale kontrolka bliká v režimu STAND-BY. Doufejme…