Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Corrosion Of Conformity - Corrosion Of Conformity

Corrosion Of ConformityCorrosion Of Conformity

David23.3.2012
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Obstojně rockující album, na němž lze za pomoci jisté dávky trpělivosti nalézt i velmi silné kousky, výsledný dojem ale sráží kromě obalu působícího jako výtvor podprůměrného žáka prvního stupně pomocné školy, co si o přestávce hrál s Malováním, především vokální party Mika Deana, které bohužel nesahají vkladu bývalého frontmana ani po kotníky.

S návraty slavných jmen dob (nedávno) minulých je vždy trochu potíž. Důvody, jež vedou k podobným pohnutkám bývají vcelku rozmanité, ale konec konců soudit, jestli znovuobnovení činnosti té, či oné kapely předcházela bujará pitka bývalých spoluhráčů, vzpomínání na zážitky ze společných turné, dohadování se o délce zástupů kočiček, které si za těch x společně prožitých let stihly podat dveře od zkušebny, anebo tíživá finanční situace způsobená realizací nedomyšleného podnikatelského záměru, či rozvodem s jedním ze zmíněných koťátek, které už nebavilo trpět vedle sebe stárnoucího rockera, jehož sláva upadá přímo úměrně k přibývajícím vráskám a ubývajícímu vlasovému porostu, mi vůbec nepřísluší a v konečném účtování podobná informace znamená asi tolik, co vyšťourání údajů o velikosti bombarďáků Ivety Bartošové.
A tak jediným určujícím faktorem, jenž ve finále rozhodne, zdali exhumace polorozložených nástrojů, oživení starých instinktů a rozpoutání kolotoče velkých očekávání, úspěchů a zatracení má nějaký smysl, přeci jen zůstává pouze hudba samotná, čerstvý výtvor starých ošlehaných bardů, mezi jejichž zbraně již dávno nepatří nezničitelná tělesná schránka a mladická revolta, nýbrž zkušenosti, nadhled a možná trochu paradoxně i nastupující krize středního věku probouzející touhu všem dokázat, že ještě zdaleka nepatří do starého železa. 

Comeback Corrosion Of Conformity se rodil vcelku pozvolna, bez pompézních tiskových konferencí, siláckých řečí a podobných oblíbených doprovodných taškařic. Pokud bych měl být skutečně důsledný, o reunion v pravém slova smyslu vlastně ani nešlo, jelikož činnost COC po vydání posledního regulérního alba z roku 2005 nebyla nikdy oficiálně ukončena.
Trio Mike Dean, Woody Weathermann a Reed Mullin však před dvěma lety zřejmě usoudilo, že již není déle na co čekat a rozhodli se pod hlavičkou COC pustit do psaní nového materiálu. Dlouho předlouho nechávali dveře otevřené i pro čtvrtého do party, zpěváka a kytaristu Peppera Keenana, jehož stanovisko ohledně rodící se spolupráce sestavy, jež spáchala nejúspěšnější počiny COC devadesátých let, zůstávalo zastřeno mlhavým oparem neurčitosti… Pozvolna zarůstající a mohutnící Pepper nakonec své řeči o chuti nahrát album v klasickém složení nedokázal proměnit v činy, a přestože zůstává stále oficiálně členem kapely, na aktuální eponymní desce jeho hlas ani kytaru neuslyšíme…

 

COC


…což je škoda, velká… nechci, aby následující věty vyzněly nějak neuctivě vůči triu, které má na svědomí záseky jako Animosity a Technocracy, tedy převážně HC/thrashové záležitosti, k jejichž odkazu se hlásila a stále hlásí nejedna formace světového věhlasu, a které s pozdějším směřováním vstříc komerčnějším a snadněji stravitelným výtvorům nemají mnoho společného, ale cesta, jakou se pánové rozhodli vydat na čerstvé nahrávce bohužel, vede dle mého přímo do slepé uličky. 
Samotná kombinace hutného sludge metalu, odprezentovaného na posledním In The Arms Of God, a odpichovějších HC vypalovačak jako vystřižených právě z Technocracy, sice není vůbec na závadu, kompozičně skladby fungují nadmíru zdatně, ani instrumentální mistrovství zúčastněných bych si nedovolil v nejmenším zpochybňovat… problém, přes nějž se pokouším již nějaký ten pátek prokousat, tkví… ano, tušíte správně, ve zpěvu. Zoufalé kníkání Mika Deana občas podpořené Woody Weathermannem mi prostě leze na nervy. Nemohu si pomoci, ale v polohách, kde Pepper Keenan vládl s naprostou jistotou, chvílemi působí Mikovo skřehotání jako parodie na mečení starého vychrchlaného kozla. Dokonce i ve srovnání s velmi kvalitní deskou Blind z devadesátéhoprvního roku, kde Mike obstaral většinu vokálů, vyznívá letošní představení jako hořká komedie. Nebýt pár songů nazpívaných obhroublým, podstatně uvěřitelnějším a suverénnějším hlasem Reeda Mullina, nejspíš bych s největší pravděpodobností a klidným svědomím silně rozladěn milé album mrštil o první stěnu, která by se mi připletla do cesty.

Pokud by se hoši rozhodli pro maximálně oldschoolový přístup, tedy parafrázi na HC/thrashové počátky poloviny let osmdesátých, asi jen stěží bych mohl lamentovat, kritizovat a plivat jedovaté sliny na přesvědčivost materiálu. Vcelku přirozená snaha vnést do původní, již značně omšelé tváře COC i něco málo z Keenanovy éry, ale v podání stávajících vokálních možností zbylé trojice vyznívá jemně řečeno silně nedotaženě. Pokud hodlají Corrosion Of Conformity i nadále pokračovat v čerpání inspirace z dob Wiseblood, Deliverance nebo In The Arms Of God, měli by se co nejdříve poohlédnout po nějakém skutečném zpěvákovi, pouze z nostalgie a zvědavosti si jejich alba nebudou fanoušci kupovat donekonečna. Jiné důvody, proč utratit těžce vydělané peníze za novou desku COC, bohužel nenacházím.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky