Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Principál zla dělá maso. Tak s oblibou nazývám tuto prvotní oficiální dlouhohrající desku Britů říkající si Cradle Of Filth. Nepochybně je řeč o výborné desce The Principle Of Evil Made Flesh. V minulosti jsme si nastínili, jaké byly hudební počátky této kapely a dnes se podíváme na jejich významné album. Významné proto, že bylo jejich prvním albem a také proto, že ve své době bylo poněkud jedinečné. 

Debut vznikl roku 1994 a byl vydán u labelu jménem Cacophonous Records. Dodnes toto dílo slaví úspěch, mnozí tvrdí, že deska byla jedna z prvních nahrávek vůbec, kde byly použity klávesy v kontrastu s black metalem. Fandové Cradle Of Filth na toto tvrzení celkem slyší a jsou na něj pyšní a přesvědčení o něm. Ovšem s odstupem času můžeme poodhalit roušku pravdy. The Principle Of Evil Made Flesh oficiálně vyšlo 24. února '94, ale v témže roce a témže měsíci vyšlo ještě jedno ze zcela zásadních alb černého kovu. 21. února (tedy o pouhé tři dny dříve) vychází u Candlelight Records opus jménem In The Nightside Eclipse od norské smečky Emperor. A co že se to tím vlastně snažím naznačit? Že Emperor je tvůrce symfonického black metalu, vzhledem k době chápej klávesového. Myslím, že favorit je jasný. Emperor vyhráli na celé čáře a třímají prapor vítězství s ornamenty klávesového / symfonického black metalu; a nejen proto, že jejich album vyšlo o pár dní dřív. To je jen pro začátek takové malé sražení hřebínku. Ale mým dnešním úkolem není hanit tvorbu Cradle Of Filth a už vůbec ne desku The Principle Of Evil Made Flesh. Ta si stojí i tak velice vysoko a nutno říci, že její kvality jsou oceňovány dodnes. Ale jednu přednost kapele přeci jen upřít nemohu - prvenství v použití kláves bohužel nedostávají, ovšem použití kláves a ženského zpěvu už je jiná písnička. Tady můžeme hovořit o tom, že skupina byla skutečně první black metalovou bandou tohoto způsobu projevu. 

A to se tak trochu dostávám k ansámblu stojícím za zrodem tohoto materiálu. Krom kapely samotné se na desce podíleli ještě tři hosté. Prvním z nich je ženština Andrea Meyer Haugen, která se postarala o veškeré dívčí vokály. Další postavou jest Soror Proselenos, který měl na desce na starosti veškeré party nahrané čelem (nikoli částí hlavy, ale hudebním nástrojem violoncello). Třetím aktivistou se stává Darren J. White, který se postaral o zpěv v jedenáctém songu A Dream Of Wolves In The Snow. A když už jsme naťukli ta jména, poohlédneme se, jakou sestavu tehdy Cradle Of Filth mělo: Dani Filh – zpěv, Paul Allender – kytara, Paul Ryan – kytara, Robin Graves – basa, Nicholas Barker – bicí a Benjamin Ryan – klávesy. Sestavu si budeme připomínat pravidelně neb, se pokaždé pozměňuje, což je mnohdy úsměvné, ale nechci nyní předbíhat. U výčtu jmen ještě chvilinku zůstaneme, jelikož se hodlám zmínit o samotném obalu desky, jehož autorem je Chris Bell. Obaly desek Cradle Of Filth měly vždy něco do sebe (s výjimkou posledních dvou řadovek, dle mého názoru). Krásný obrázek už je tedy k vidění hned na prvotině kapely. Jakýsi romantický upírský motiv dvou osob se zakrvácenými těly. Vše haleno do modré barvy. Nádherná práce. Dále jen podotýkám, že o fotky z tohoto období se staral Paul Harries. 

A nastínil jsem lehce téma celého alba. Obal napovídá, že se bude jednat o cosi tajemného, možná romantického, možná upírského, možná zvráceného. Nutno říci, že o texty se postaral sám Dani špindíra, který tuto úlohu zastává stále i v současných dnech. Téma, kterým se zaobíral na této desce, bylo vcelku typické: satanismus, antináboženství a samozřejmě vampyrismus. Ale o žádném koncepčním albu řeč není. Téma vampyrismu je spojováno s obdobím středověku a pozdějších let, proto i hudba by měla znít tak trochu staře. Proto padla volba na klávesy, které tu drží opravdu podstatné místo a dodávají skladbám patřičný nádech historie a tajemna. Není divu, že se jim dostalo „volné ruky“ a mnohdy zde zaobírají samostatné vlastní písně. Ale abych nepředbíhal.

Celek otevírá oblíbené intro, což se do budoucna stalo takovou tradicí. Dohromady dvě minuty patřičného nabuzení posluchače na správnou vlnu. Následuje pecka jménem The Principle Of Evil Made Flesh. Jeden z nejlepších songů kapely a desky vůbec. Už nyní je dostatečně slyšitelné značné využití kláves, vše je hráno ve vlastním pojetí black metalu, místy s jemnými dovětky death metalových postupů. Další výbornou skladbou je v pořadí třetí kousek The Forest Whispers My Name, se kterým se v budoucnu ještě malinko setkáme. A pak přichází malé vydechnutí a uvolnění v podobě klávesového intermezza Iscariot. Staronová skladba The Black Goddess Rises se dočkala nového kabátku a svérázného pojetí, aby zapadla do zbytku desky. Pro neznalé prozradím, že píseň se již dříve objevila na posledním demíčku kapely Total Fucking Darkness. V takovémto tempu a stylu se řítí deska dále. Běs zarazí až skladba A Dream Of Wolves In The Snow, která sice nemá dlouhého trvání, ale výrazně vybočuje z celé tváře nahrávky. Celkově působí dojmem doom metalu. Tento song mi hodně připomíná ranou tvorbu Anathemy. Do jisté míry je to dáno tím, že je zde použit čistý hlas Darrena J. Whitea, který toho času zpíval právě v kapele Anathema. Celkově však nálada vyznívá hodně utahaně a melancholicky, než jak jsme zvyklí od ostatních skladeb této desky. Z tohoto malého výletu do jiných vod a v podstatě i jistého uvolnění posluchače dozajista vyruší úderná svižná pecka Summer Dying Fast. A na úplný závěr malá invokace z pera autora jménem Frater Nihil. Takové nervózní rozloučení, aby bylo jasno, že kapela se vrátí. 

Po necelé hodině máme tuto plejádu melodií, vzteklých skřeků, výborných riffů, klávesových dýchánků a dalších líbivostí za sebou. Poslech to nebyl marný, zbytečný ani ošklivý. Poslech byl jedinečný, pohltivý, uhrančivý a především bez náznaku nudy. Tohle album mám skutečně hodně rád. A nejsem sám. Časopis MetalHammer v červnu roku 2006 dal album The Principle Of Evil Made Flesh mezi 10 nejlepších black metalových alb za posledních dvacet let.