Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Crematory - Antiserum

CrematoryAntiserum

Ruadek9.3.2014
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Crematory v tanečním provedení zklamali snad vším, čím mohli. Vývar a recyklace na druhou, líbivost, přeřvaný zvuk. Toto dílo jde zcela mimo můj vkus.

Crematory symbolizují počátky gothic metalu v Německu, jsou kapelou mnoha tváří a výrazných melodií. Jsou příznivci jednoduchých kompozicí v rozvržení sloka-refrén-sloka-refrén-mezihra-refrén-konec skladby. Crematory tu jsou už 23 let, což je slušná doba a také mají za sebou 12 alb, jeden poločas rozpadu a namnožení vokálního výraziva na dva hlasy. Crematory jsou klasická, gotickým metalem říznutá parta z Německa, která svou národnost ani na chvíli nezapře. A víceméně víte, co od ní čekat.

 

Antiserum jsou Crematory verze 2014 a v jejich případě to znamená těžký příklon k industrial metalu, řetězům, fetiš oblečkům a lebkám v moderním designu. Klávesy zní jako od známých stadiónových vymetačů Scooter (Shadowmaker), Katrin se u kláves (slušná videoklipová reklama na Korg) vrtí v korzetu. Hudba na Antiserum šlape / mašíruje podpořená zhusta elektro podkresem, nic moc složitého to není ani textově (glosy typu prach v prach se obrátí ke Crematory patří). Opět jsem se ujistil o tom, že největším přínosem pro kapelu bylo to, že se Matthias pustil do zpěvu. Jeho hlas je parádní, většina refrénů stojí na něm (případně na kombinaci growlu Gerharda a Matthiase) a skupina si moc dobře uvědomuje jeho potenciál. A to je jedno ze dvou pozitiv nové desky.

 

Pozitivum číslo dvě je i přes mnohé výtky (ty jsou ale věcí vkusu a míry vaší tolerance) klávesový rejstřík Katrin, která hudebně zcela zjevně směřuje jinam než zbytek party. Na albu je řada momentů, kdy přesně trefila syntetické rytmy do řevu kytar a dunivé rytmiky a všechno sedí, jak má. Na druhou stranu docela těžce nesu to, že se z kdysi slušné metalové gothic party stal jednoduchý dance-pop válec. U dobrých třech čtvrtin skladeb by stačilo odebrat kytary a bicí, mírně stáhnout Felixe a líbivé popové skladby tu sviští jako na kluzišti. Odebrat i vokály a přidat vkusný beat, tak s klávesovým rejstříkem by to udělalo oblíbené hity na jakékoli diskotéce. Samozřejmě kýč jako prase, občasně zajímavý samplík to nezachrání. Ale jak už jsem řekl, je to věc vkusu každého z nás.

 

 

Hudba Crematory se opakuje album od alba vlastně už od jejich začátků, žádné experimentování co do složitosti skladeb ani nikdo neočekává. Crematory nejsou skladateli úžasných rifů, nikdy svůj rejstřík kupodivu neobohatili ani o stálý ženský zpěv (což dodnes oceňuji). Bohužel svou jednoduchou hudbu připravili o svou sílu díky křečovité snaze naroubovat do ní taneční elektroniku, líbivě atmosférické kousky jsou dávno fuč. Tahle deska bude mít každopádně úspěch – hopsačky jsou jako dělané na koncertní dovádění, germánské mašírování za řevu kýčovitých kláves také. A Crematory to neřeší, poměrně je to baví.

 

Za sebe mohu říci, že tuhle recyklaci jsem silně odpískal. Jejich příklon k elektro vyznění zaváněl průserem už delší dobu, ve své době se to podstatně lépe povedlo Evereve. Ti ale dopadli, jak dopadli. Nová deska tu nebyla od roku 2005, kapela přišla o většinu svého osobitého kouzla, protože řinčet řetězy se musí umět a u mnoha smeček to končí právě tady a je to žalostné.

 

Ke zvuku řeknu pouze zkratkovitě to, co šlo očekávat: přeřváno až to bolí, žádný nástroj nezní přirozeně. Syntetické album pro syntetické uši.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky