Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Těžkopádnými kroky se blížím na místo, kterému se většina lidí vyhýbá. Smysl této poutě znám jen já. Z tmavé dálky na mne dominantně pohlížejí obrysy opuštěné věže opředená legendami.  Ztrouchnivělý krov, vypadané kameny, skřípající dveře. Mé kroky vstoupily na práh, na kterém lidská noha stanula dosti pradávno. Lidé se nevěřícně ušklíbají a odvracejí zrak. V tento okamžik jsem pro ně zatracený, odhánějí své ratolesti do skromných příbytků a zamykají petlice. Pravda, jsem možná podivín a často ležím ve starých knihách, ale jednou mi možná poděkují. Na dnešní noc jsem se obzvláště těšil, však ji nebudu trávit sám. Budu tu já a exkluzivní společnost té nejvyšší myslitelné smetánky. A pokud se vše zadaří dle původních plánů, tak do ranního úsvitu dosáhnu kýženého cíle. Však jsem jej dlouho očekával, trénoval přípravu a odmítal všední rozkoše. Blaženost a náruč prozření, kterou mi vědění okultní nabízí, je neodolatelná. Věřím, že toto prastaré stavení mi bude nápomocno. Kdysi jej ve vlastnictví míval rod ušlechtilý, který za tajemných okolností zhynul v jeho útrobách. Osiřelá věž, pak po dlouhá léta neměla svého pána. Až do teď. Do této dnešní noci, jež nebude klidná, jež místní probdí v mukách a strachu…

Spectral Tower je novým zjevením na temné hudební scéně, strašidla a hastrmani si přijdou na své. Už název kapely hovoří jaksi tajuplně, snad i on má evokovat v posluchači (byť jen zbloudilém) jistý pocit okultismu. Nutno přiznat, že je to jedna z věcí, která mne na téhle bandě zaujala a ruku v ruce s bizarním názvem jde i samotná hudba. Ačkoliv ta nabývá daleko obskurnějších a chmurnějších rozměrů. Na první pohled nenápadná kapela, která se zkrátka rozhodla hrát cosi děsivého.

…rozsvěcuji prvotní svíce, chladný vítr proplul kolem mne. Úsměv pomatence odkryl se na mé tváři, cítím, že počínání mé je správné. Žádný spěch! Pomalu připravuji obřad, pozvolna se převlékám v roucho sváteční, nahlas předříkávám jazykem zapomenutým verše plné bolesti, smutku a pokání. Oslavuji úctu k vyššímu vědění, k principu, jež je neuchopitelný, k moci, které hodlám být součástí. Vnikám to jejích tajů, stránku po stránce odhaluji mystéria. Slyším cizí tlumený hlas. Je přátelský, cítím jeho dotyk na temeni. Tak chladný a láskyplný…

Dlouho se nečeká a hned se jde na věc. Už v úvodní písni vám bude jasné, že tempo bude hnusně pomalé a tóny veselých barev nezískají. Ve chvíli, kdy do hry vstoupí hlas vokalisty, slabší jedince prožene mráz a uchem prosviští máchnutí kosy. Celá aranže je koncipovaná do temných odstínů a pokud možno co nejtajemnější atmosféry. Možná by se slušelo použít delší stopáž jednotlivých skladeb, ale ono ne. Jde vcelku o běžnou konstrukci písní, přičemž důraz je kladen na jejich naléhavou atmosféru. Deku, kterou na vás hodí, vidíte nejprve jako klasickou larysu, ovšem vymotat se z pod její váhy už tak snadné není. Marně hledáte cíp, marně tápete po konci. A v tu chvíli vám dojde, že vás mají. Drží vás v hrsti do té chvíle, dokud se nepřestanete ošívat a nezačnete konečně naplno vnímat. Tím chci jasně naznačit to, že nemá cenu vzpírat se této hudbě, chce být poslouchána, chce být studována, a to zejména v klidu a s dostatkem času. Možná že i tak to leckterému člověku nic nedá, jelikož - přiznejme si - už jsme slyšeli mnohé. Ovšem i tahle těžkotonážní muzika má svůj půvab a rozhodně stojí za to se mu věnovat. Ta zlověstná aura po čase buďto zmizí, nebo se prohloubí. Poddejte se a vnímejte.

…mohutný hrom rozťal ticho a prudký vítr pohasínal svíce. V blízké osadě bijí zvony. Jsem uhranut, ústa mám pootevřená a žasnu před svým zjevením. Cosi teplého mi stéká po tváři, konečky prstů zkoumám tuto tekutinu a jazyk rozpoznává měděnou příchuť. V mých vlasech mne cosi pálí, před očima se mi tvoří mžitky a soustředění odmítá poslušnosti. Postava se blíží a já nemohu poručit svému tělu, padám na chladnou zem. Zlověstný smích a tlukot křídel. Je snad tohle ono prozření? Je snad tento stav oním jsoucnem? Bylo mé konání správné? Mrzký život jsem daroval jen jedné síle, která se mi nyní směje nad hlavou, ozvěny se tříští v uších a zvuky se protahují, slévají a beznadějně mizí. Obraz je už dávno tmavý, síly ochabují, dech slábne. Je ticho, tma… je konec.

Nahrávka je myslím zbytečně krátká a propluje pokojem až unáhleně rychle. Možná jako pocity mladíka, který se rozhodl navštívit starou věž a v ní spáchat pochybný rituál, aby na konec nenašel nic jiného než ticho, tmu a konec. Ale i tak si nelze nevšimnout svědomitého uchopení ze strany tvůrců, důraz na rozpoložení posluchače je ale nesporný. Kytarové linky jsou sice nenápadné, ale když už jim věnujete pozornost, zjistíte, že jde o vášnivou a procítěnou záležitost. Neméně tomu je v případě vokálu, který se valí jak mlha hustým lesem a přitom se snaží varovat, jít příkladem. Na poprvé jsem nabýval dojmu, že jde o příliš umělé a sterilní temno, ale postupem času jsem počal nahrávce propadat. Doufám, že jednou neskončím někde sám, ve svitu svící a s podivnou formulí na rtech.