Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

První, co vás udeří do uší při poslechu Crippled Black Phoenix (CBP), je to, že jsou z Anglie. Odér ostrovní atmosféry nezůstává za kanálem, ale sebevědomě doprovází album na cestě k zákazníkovi. Ten, pokud má jen trochu vycvičené ucho, tento fakt nemůže nezachytit.  Je to na jednu stranu plus, takový jasný punc má svoji hodnotu, na druhou stranu to kapelu háže do již definované škatule, kterou tvořili jiní a není snadné se potom odlišit.

Na novince CBP složili beze sporu silné skladby, jakoby měli přímo v popisu práce sáhnout do citového centra svého fanouška, dojmout ho k nepřítomnému pohledu do zdi a pro dobrý dojem se tvářit jakože na tom nic není. Jestli je to pouhá maska, pod níž se ukrývá nadprůměrně citlivá duše, nebo jsou opravdu nad věcí, posoudit nedokážu.

Album se skládá ze dvou disků (asfaltů). První nese název Black Light Side a obsahuje sedm tracků,  ten druhý pak White Light Side a má jich šest. CBP na nich přináší alternativní rock  ovlivněný post-rockovým viděním kapel jako Mogwai nebo Kwoon. Z první jmenovanou jsou i personálně propojeni, tedy nic divného. Obě části desky stojí na výrazných, často hitových písních s jejichž přijetím nebude mít většinové publikum problém, ale ti, co hledají něco víc, se asi po čase začnou ošívat. Skladby svoji melancholii příliš koncentrují na jedno místo, je to mnoho zážitků v jeden moment, a to jednoho přesytí. Přitom právě melodie  jsou asi tím nejzajímavějším prvkem alba, něco jako cement do betonu. Bez něj by se nic nepostavilo a zůstala by jen sypká hromada ničeho. To zbývající není žádná díra do světa a najít se dá u řady dalších kapel.

Na to, že se valná část potácí v pomalejším tempu a předvádí stále jen melancholickou polohu, je hrací doba přesahující jednu hodinu příliš. Jen několikrát dojde k mírnému přitvrzení, nálada vystupňovaná k silnějšímu prožitku se pokusí získat nadvládu a trošku vymést uspané pavouky, ale nadlouho se jí to nepodaří. Tyto snahy se výrazněji dostávají na povrch v Let´s Have An Apocalypse Now, Black Light Generator a místy i v některých dalších skladbách.

Celé situaci nahrává zpěv, který nese typické zabarvení pro podobně smutné žánry. Místy mi až zvedá žluč, to přiznávám bez uzardění. Kvanta lidí si jej naopak užije a nechá se vést slzavým údolím až k závěrečnému game over.  Nic proti, ale já jsem mimo. Za zajímavější považuji místa, kde se k mikrofonu dostává zpěvačka, která nahrávku příjemně osvěžuje.

Zpočátku jsem k desce tak kriticky nepřistupoval. I mě chytly silné skladby za pačesy a já se nechal kolébat v mlhách emocí. Zanedlouho jsem byl ale tak přesycen, že jsem album musel nadlouho odložit. Chybí mi rozumná míra a troška příjemnch kontrastů. Špatná deska to asi nebude soudě podle dalších ohlasů na internetu. Osobně dávám mírný nadprůměr, ale dávkovat si ji budu jen střídmě.