Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cris Luna - Phoenix

Cris LunaPhoenix

Jirka D.3.1.2017
Zdroj: CD 4-panelový digipak (# luna3040) // promo od agentury 312 Music
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Cris Luna je příkladem obyčejné (hard) rockové kapely, která se snaží dělat větší dojem, než na jaký má skutečně potenciál. Trochu jako "legendy" domácí scény.

Nové album francouzské kapely sdružené kolem Crise Luny (vlastním jménem Christopher Schoepp) k nám do redakce dorazilo nikým nezváno a tak nějak zbylo. Nedokážu říct, jestli kolegy odradil otřesný titulní obrázek, mládežnické nadšení pana Luny popisované jako rocked by Anglo-Saxon rock of the 60’s / 70‘s, nebo v promo materiálech uvedené vlivy v podobě kapel Pink Floyd, MC5, The Stooges, NIN, Black Sabbath, Smashing Pumpkins a Davida Bowieho. Pokud z toho máte v hlavě trochu zmatek, máte aspoň přibližnou představu o tom, čím si jako internetoví pisálci občas procházíme...

 

Počáteční zmatek navíc prohlubují i poštou dodané pokusy o přiblížení žánru, který byl na prvním albu prý rock, progressive rock a post rock, a na albu druhém (předchozím) zase punk rock, heavy progressive rock and garage music. Řekl bych, že malá ukázka úvodní pasáže textu aktuální skladby Love and Hate mnohé osvětlí:

 

Love, love, love and hate

Love, love, love and hate

Love, hate

 

Z toho všeho lze souhrnně nabýt pocitu, že pan Luna nejspíš živě v nějakém jiném, alternativním a mně neznámém světě, kde platí nějaké jiné, alternativní a mně nepochopitelné zákony. Rozhodně nemám ambice přít se tu o žánry, a jestli tohle už je prog, anebo ještě ne, ale i při hodně rozevřené náruči tolerance a pochopení (moje specialita) mám stále pocit, že mi něco uniká.

 

S výčtem pozitiv bychom se daleko nedostali a tak aspoň nějaká objektivní fakta. Na svém třetím albu Cris Luna hraje rock, možná hard rock a hraje ho prakticky tak, jak ho hrála už dlouhá řada kapel před ním - jednoduše rock’n’rollová stavba kompozic, jednoduché riffy, jednoduché bicí, jasné refrény, jasné všechno. Zvuk se nepovedl zvlášť s ohledem na nepříjemný mastering a maskovat to přívlastkem garage rock nebudu. A ti Nine Inch Nails jsou na stole asi proto, že Luna má s Reznorem trochu podobný hlas (patrné třeba v Bloody Fangs), ale tím veškeré podobnosti končí.

 

Celé by to vlastně nemuselo být ani tak špatně a ani to tak špatně není. Obsahem desky je sestava prostých rockových písniček, sice s mizerným zvukem, ale jinak víceméně s jasnou myšlenkou a přibližně stejnou úrovní napříč nahrávkou. Originalitu či vlastní tvář raději ponecháme stranou, to bychom zabředli do bláta.

 

 

Důvody, proč se mi to celé nelíbí ani trochu, jsou prakticky dva. Tím prvním je násilné vyvolávání dojmu, že jde o něco mimořádného a skvělého. Jde o podobně nesoudný přístup jako v případě českých metalových oldies kapel, které samy sebe považují za žijící legendy, ale v podstatě už tomu nevěří ani jejich nejbližší příbuzní. Druhým důvodem jsou texty, které napsal (ostatně stejně jako všechnu hudbu) Cris Luna, a tedy papírově dospělý člověk. Ehm. Napíšu to asi tak - chápu, že k rocku potažmo metalu patří určitá témata, určité zvyklosti, třeba i určitá klišé. Ale přehánět se nemá nic a blbnout se dá i jinak, vskrytu doma, bez deprimování ostatních.

 

I heard that band playin‘ last night

Rockin’ livin’ lovin‘ songs

I wanna play with them

Rockin’ livin’ lovin‘ songs


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky