Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cruachan - Blood for the Blood God

CruachanBlood for the Blood God

Mox17.1.2015
Zdroj: CD promo od agentury Sure Shot Worx / mp3
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Nahrávka má kvalitní zvuk, ale za těch dvacet let by člověk čekal větší pokrok a jasnější vyhraněnost. Snad tomu pomůže nové obsazení kapely, nový vydavatel a snad ještě více větší vůle se vymanit ze žánrových klišé.

V závěru loňského roku vydali irský Cruachan sedmé řadové album s názvem Blood for the Blood God (BFBG). Jedná se o druhý díl plánované "krvavé trilogie" a oproti prvnímu dílu "Blood on the Black Robe" můžu říct, že Cruachan posluchači nastavili podstatně přívětivější tvář.

 

Pokud nahlédnu pro srovnání do historie kapely hlouběji, vybaví se mi jako první deska "Pagan" z roku 2004. Jedná se o první záležitost, kterou jsem od Cruachan ochutnal. Tehdejší tvorba spočívala zejména ve zpracovávání tradičních melodií Irska, ale i jiných, které alespoň trochu "irsky zněly". Od toho se kapela naštěstí již oprostila. Co si ale svým způsobem stále uchovává, je specifické paralelní znění nástrojů. Z počátku Cruachan tvořili melodie tak, že kytara a zpravidla ještě nejméně jeden nástroj hrály tutéž melodii. Na BFBG již nutně nemusí jít o kytaru, ale velmi často se takto spojí flétna s houslemi. Kytara pak zpravidla podtrhává zpěv, ale opět v obdobném melodickém znění viz např. "Born for War (The Rise of Brian Boru)".

 

Pozitivně vnímám podstatně zřetelnější svobodomyslnost v kompozici, která se už nesnaží snad až otrocky kopírovat tradiční písně. Předchozí "Blood on the Black Robe" tento element obsahuje také, ale více opomíjí tu folkovou část. BFBG se snaží nalézt jakýsi kompromis, což je vidět v poměrném využívání čistých mužských i ženských vokálů vůči growlu nebo i větší tvůrčí invenci v melodiích a rytmech. Na desce se objevuje stále velké množství monotónních motivů, leč podstatně méně, než na "Blood on the Black Robe".

 

Tvůrčí posun v hudbě je do značné míry odvislý od velké personální změny, kterou Cruachan před vydáním této desky podstoupili. V roce 2012 se vytvořila téměř nová kapela, když došlo na výměnu třech z šesti členů souboru. Patrně nebyla přítomná všeobecná spokojenost s běsnivým dílem  "Blood on the Black Robe", které je mnohem útočnější, ostřejší a pro mne až na hranici poslouchatelnosti.

 

Nová parta se pochopitelně nějaký čas musí sžívat a mně se zdá, že v některých momentech Cruachan při tvobrbě BFBG čerpali z obdobné studnice nápadů jako například Panychida nebo Ensiferum. Celá deska zanechává dojem nesourodosti, přesto oproti předchozím albům nacházím i kousky, které se mi vysloveně líbí např. "Perversion", "Corruption and Sanctity". Oproti zbytku desky se jedná o jasné sdělení s volnou myšlenkou, energií, skladatelskou vášní s potenciálem zaujmout. Ten u větší části desky postrádám. Zároveň bych očekával, že po dvaceti letech hraní bude mít kapela jasno, kterým směrem se vydat a jak svého cíle dosáhnout. Vypadá to, že se jí to moc nedaří a Cruachan zase pouze trénuje, co by se mohlo líbit a kudy kam. Snad tomuto procesu napomůže žánrově vyhraněný Trollzorn, nový label, jemuž se Cruachan upsali. V jeho dílně už léta působí například Menhir, Svartby a zejména Fjoergyn.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky