Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Irští Cruachan pro mě představují jakousi magickou skupinu, která spojuje legendy, mytologii a keltskou muziku s blackem. Byť jejich současná hudba je spíše melodická a neobsahuje tolik blackmetalových prvků, stále zní celkem slušně.

Jejich poslední nahrávkou je album "Blood On The Black Robe", které začíná pro mě zcela samozřejmě výpravným intrem. Už zpracování obalu k podobným výletům doslova vybízí. Plna očekávání prahnu po válečné poezii nebo epickém vyprávění. "To War", v instrumentálním podání, je kvalitní přípravou pro vyprávění legend o invazi Vikingů do Irska a nejen o tom. Celkově mě po této necelé minutě svrbí ouška nedočkavostí po něčem nečekaně překvapivém. Intro je perfektní i beze slov a jistá imprese, která se mi line v pozadí, se mi líbí. V druhé skladbě "I am Warrior", jenž je uvozena bodhránem, hlas i text dokonale navazují na intro – ticho před bouří a najednou jsou tu, nepřátelé. Housle dodávají této chvíli rytmický nádech.

S výpravnou "The Column"  nám Cruachan zabrousili melodicky do metalu, textově spíše do keltských legend. Tady je znát ono spojení dvou neuvěřitelných živlů, které se tak dokonale prolínají.  Opakováním veršů je skladba nejen delší, což je mi momentálně úplně jedno, ale také důraznější, a to mi na válečnou tématiku sedí. Opět nechybí melodický přechod, který zde jistí housle a flétna. "The Kingdom Gone", bez žádného úvodu do příběhu, pro mě byla tak trochu šokující. Mám raději, když si kapela z počátku se svým posluchačem hraje, napíná ho a pak teprve vsune do jeho duše peklo, pokud má tedy nějaké nastat. Tady se z něho spíše hrabu. Klid na duši mi přinesla až "An Bean Sidhe", uklidňující a relaxační zároveň. Vtáhla mě na vrcholky samotného Irska s pohledem na nádherné pobřeží, leč boji zkrvavené. Hlas Karen Gilligan je úžasný. Jen škoda, že už s nimi nezpívá a song se neoddal celý jejímu hlasu; byla by to příjemná změna. Každopádně "An Bean Sidhe" je pro mě na albu asi nejlepší.

Následuje titulní skladba - "Blood On The Black Robe". Začátek zahraný na akustiku působí na mé city pozitivně a jakási předtucha, že se skladba bude odvíjet ve stejném duchu až do konce, je rozmetána příjemnou vsuvkou v podání Karen Gilligan. Tentokrát se z jejích úst nelinou příliš jemné tóny, ale na druhou stranu tenhle projev k písni i textu pasuje výborně a následné napojení Keytha Faye je parádní. Jako souznění mezi Jin a Jang. "Primeval Odium" je tak trošku vlastenecký výkřik. Cítím v tom vzpouru s vlastními pocity a jistou zádumčivost. Působí na mě dost melancholicky, ostatně samotný text mluví za vše.  S "The Voyage Of Bran" přivanul opět hlas Karen, ze kterého jsem opětovně unesena, ale z předchozích řádků je to jistě evidentní. Ten historický nádech mě na tom zkrátka fascinuje.

Snad největším negativem na albu je pro mě další komerční tah, kterým je "Brian Boru´s March". Tohle rozhodně není jejich vlastní tvorba! Ačkoliv se to nezdá, až na drobnou změnu melodie se jedná o kopii, jejíž originál (podle mého názoru) probudila k životu irská kapela The Chieftains, a to ve svém druhém albu v roce 1969. U "Pagan Hate"  postrádám rampu pro nájezd zpěvákova hlasu, a to pořádnou! Byť je skladba oproti "The Kingdom Gone" lepší, i tak se nejedná o žádnou extratřídu.

Závěr si osvojila "The Nine Year War". Tady mají housle s bodhránem dost osobité kouzlo, jako bych se vrátila na začátek alba, a to po dokončení recenze nejspíš i udělám.