Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dnešní lajf CDčko se mi dostalo přes práh společně s posledním číslem magazínu Full Moon #27 (ne, není to PR článek), kde zabaleno v papírové pošetce vyšlo jako taková fajn příloha. Fajn především z toho pohledu, že loňské album Please the Trees (mimochodem kritikou hodnocené poměrně slušně) je tak možné porovnat s tím, jak funguje naživo. Zatímco „A forest affair“ servíruje hned v úvodu skvěle energické skladby „Getting ready“ a „Hell on Earth“ a následně, především v druhé půlce nahrávky, zcela umírá na úbytě nudy a rádoby alternativního experimentování, živá nahrávka po těch samých dvou skladbách v úvodu funguje i nadále a udržet bdělost nepřipomíná povinné školení BOZP.

Živý materiál byl nahrán v říjnu 2012 v Praze (Malostranská beseda) a jeho podoba na komapktu především neztratila atmosféru klubového hraní. Hranice mezi zvukovým průserem a vyčištěnou sterilitou u lajf CDček je dost tenká a „A live affair“ se daří držet někde v pomyslné bezcelní zóně, tedy přesně tam, kde má být. Slušně nasnímáno, slušně upraveno, skromně vydáno.

Zlí jazykové by mohly tvrdit, že vyvážení není nic moc (dobrý mix je přece ten, který vůbec nevnímáme), že činely zní moc a bubny málo, a hlas taky moc a basa tak akorát a někdy duní příliš a klávesy hodně (což se mi oproti studiové nahrávce líbí), a že je celý mix nasměrován více do levého stereo kanálu (nejdřív jsem usuzoval na poruchu aparátu a začal dotahovat svorky na zesilovači), a že je celkově opačně, protože hajtka má jít zprava. Zlých jazyků je všude dost, o tom musím něco vědět, hehe. Ale vážně – objektivní kritéria svítí v červených kontrolkách, ale právě ten subjektivní pocit vede a vytváří příjemné teplo, které dělá živou nahrávku opravdu živou. A tak to mám rád.

Vedle povedených písní ze studiové desky se na koncertě objevily i skladby odjinud, asi starší, nevím. Oželeny tak budiž nezáživné uspávačky typu „Sleep“ a místo nich v druhé polovině alba rockují skvělé věci jako „It’s not me“ a bluesovka „Walking man“ s výbornou hrou klávesových nástrojů, která zavání ranýma sedmdesátkama. Mňam. Ony nudnosti nejsou akumulované v jednom balíku a roztroušeny po hrací ploše kompaktu nepůsobí takové škody. Závěrečná „Let the wind“ patří k takovým, ale pozice na konci večera má o poznání větší logiku než čtvrté místo v tracklistu studiové předlohy.

Lehká podobnost s U2 ("Wrong along" nebo "Nobody no one") budiž zmíněna, ale překážkou poslechu určitě není a deska celkově funguje příjemně. Na Please the Trees se mi líbí hra s atmosférou, postupné sešlapávání pedálu nebo jeho náhlé sešlápnutí po napínavé rozehře. Bohužel mám mnohdy pocit, že tahle forma vítězí nad obsahem a maskuje jinak prázdnou podstatu bez energie. Někdo tomu říká „přeprodukováno“, ale nazvěte si to, jak sami chcete. Z tohoto pohledu funguje živák o poznání lépe než jeho studiový předchůdce a tak pokud Please the Trees, tedy v potu lidských těl a za clonou cigaretového dýmu.