Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Charming Timur is a one man musical planecrash not limiting to any genres in particular, but mostly revolving around Modern Metal, Nu Metal and various genres with the word "Post-" in front. Located in Helsinki.

Tak přesně tohle má možnost si přečíst každý, kdo by snad nějakou souhrou náhod zavítal na bandcamp profil Lauri Santeri Lohiho, což je civilní jméno hlavního a jediného tvůrce tohoto projektu. Všechno to začalo v roce 2013, v němž lze dostopovat první zmínky o Charming Timur, a pokračovalo v roce následném, kdy ve vlastní režii autora vyšla první deska A Brief Moment of Existence. Následné dění odpovídalo rovnici „co rok, to nová deska“ s výjimkou 2016, kdy vyšly desky dvě. Letošní album je proto již šestým v pořadí, nicméně technicky vzato se jedná o cosi jako best-ofku, tedy kompilaci toho nejlepšího. A po pravdě by na světě bylo o dost lépe, kdyby to vůbec nevyšlo.

Už ta citace uvedená nahoře musí vzbudit podezření. I ta kadence desek musí taky vzbudit podezření. Ta aktuální, shrnující těch pár předchozích do jednoho výběru, obsahuje 18 skladeb a dosahuje 74 minut. Tušíte správně, je to podezřelé. Jediné, co klame tělem a dokáže přilákat potenciálního posluchače, je vizuál celého projektu, který se pozitivně odráží i na zpracování novinkového alba. Jedním slovem výborné. Podle všeho je autorem vizuálu sám Lohi a lze proto jen doporučit, aby se vydal tímto směrem, zkusil to jako grafik a do hudby se raději nepouštěl. Případně na desky umisťoval varování ohledně možných trvalých následků pro toho, kdo by s něčím takovým zkusil trávit čas.

Co je špatně? Jednoduše všechno.

Nazvat Charming Timur experimentálním metalem by byla urážka všech kapel, které berou tento sub-žánr vážně a snaží se vytvořit něco smysluplného, byť třeba netradičního a nikoliv snadno přijatelného. Bez ohledu na to deska So Far, So God svým způsobem experiment je - nelze ji snadno uchopit, protože prakticky není za co. Nelze ji jednoznačně žánrově zařadit, protože mladý Lohi v podstatě jen navršil stopy jednotlivých nástrojů na sebe a dál to neřešil. Jeho vlastní žánrová zatřídění jsou pouhou fantasií a zbožným přáním, protože na jeho tvorbě není nic moderního, nemá v sobě nic z nu-metalu a post-metalu teprv ne. Je to zmatek, naprosto nepřehledný, zahalený v ruchu podivně znějících nástrojů a navíc ve výsledku brutálně ořezaný v post-produkci.

Naprostá ztráta soudnosti a sebereflexe se ale neprojevuje pouze v hudbě (či jak to nazvat), ale možná ještě o něco víc v hlasovém projevu, který má potenciál dohnat k zoufalství i psychicky zdravého a odolného jedince. Vlastně by mě docela zajímalo, jestli je všechno myšleno vážně, anebo se jedná o sofistikovaný humor se snahou potrápit okolí a vyzkoušet si, co kdo snese.

Za sebe přiznávám, že jsem snesl zhruba poslech a půl, pak už toho humoru na mě bylo moc. Pět bobříků dávám za pěknou grafiku.