Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ač jsem se domníval, že i takový soubor jako jsou Fen musí čas od času vyměnit své chalupaření v mokřadech za nové prvky a postoje, tak kapela je náchylná jen k drobným obměnám, neboť usoudila, že v lesním příšeří je jí prostě nejlépe. Chlapi si občas vyperou, uklidí po sobě, ale pokud je nikdo nehlídá, umí pořád rychle zvlčit a nedbat hygieny plně v kompetenci synů bažin a přilehlého okolí. "Carrion Skies", čtvrté album souboru, funguje jako vodítko po všech dosavadních etapách vývoje kapely, i když bychom si mohli bez obav říci, že mírně křečovitý debut netřeba zmiňovat. Ano, nová deska Fen je skutečně jakýmsi spojením alb "Epoch" a "Dustwalker", a pokud jsme opravdu pozorní, najde si nás také odlesk starodávných časů, tradic a přírodních úkazů.

Dostane se nám jak spojení skromných prog prvků, kterými oplývalo album "Dustwalker", tak kombinace s metalově mysteriózním hrdinstvím a silou tradice dávných menhirů, ale také rockujícího zasmušilství velmi podobného tomu, jak před časem napovídala deska "Epoch". Fen na svém novém albu zdatně vzpomínají a jsou svým výrazem zřejmě nejblíž právě druhému albu "Epoch", i když jeho snovou jemnost nekopírují, jako spíš zkouší oživit a po chvíli se zase obracejí jinam. Jak už jsme si u Fen zvykli, vše se tak trochu řídí podle hesla "kdo hledá ten najde", abychom díky němu dospěli do fáze, kdy je nám původně nejasný odkaz alba myšlenkově nejblíže. V tom je kapela svá, občas upadající do zvláštní letargie, kdy se za nimi zavře mlha a zmizí kdesi v houštinách, aby za pár minut zase stála hrdě před chatou a tvářila se temněji, než mnozí z nezbedných čertíků.

Album otevírá dvoudílná výprava "Our Names Written in Embers", která podtrhuje všechny vyřčené aspekty tvorby Fen, od těch epicky honosných, přes polomáčenou melancholii v brčálově zelené hladině, až po schovávání se před opravdu jasným určením. V neustále, ale nikoliv zásadně se měnící hypnóze posluchače, pokračuje také třetí věc "The Dying Stars", která místy připomene Agalloch, ale jen v ostřejších a méně opečovávaných momentech. Tam, kde The Watcher v minulosti celkem jasně nestačil, je dnes kamuflován vhodně volenou polohou a pokud už nastane období klidu a míru, zpěv nezní nijak nepatřičně (viz např. popěvek v Sentinels). Jestli je skladba "Menhir - Supplicant" tou pravou duševní záležitostí nového alba, bych nerad hodnotil, ale rozohnit se umí pekelně jen co je pravda. Plameny šlehají vysoko k obloze, dým halí okolí menhirů a něco dává tušit, že jsme blízko jakéhosi magického rituálu. A pak znovu střih, najednou je klid, špinavé prádlo visí na verandě a chlapci beze slov v klidu snídají sedíc kolem stolu...

Fen nahráli další zajímavé album, které nikdy nedosáhne velkého věhlasu, i když je snad nejokázalejší ze všech ostatních nahrávek kapely. Každá ze skladeb má svou výživnou plochu na to, aby dala jasně na srozuměnou, že se bude přelévat z jedné polohy do druhé, čichne ke třetí, aby si pak zavčas řekla, že to už stačí a pokorně se vrátila k předem dané jistotě. "Carrion Skies" není albem komplikovaným, jako spíš libujícím si v prolínání starých i nových poloh sebe sama. O zklamání nemůže být řeč, Fen jsou sví a toho je třeba si cenit. V korunách stromů, s mizerným domkem za zády, ale hlavně se ctí v srdci.