Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

„No gods. No masters. No rulers. No kings.“

Očekávaná deska “Vertikal” v globálu nijak nepřekvapuje, stoprocentně plní očekávání, pokračuje přesně tam, kde předchozí “Eternal Kingdom” skončila a ve všech hudebních ohledech je skvělá. Hmm, teď to vyznívá tak nějak fádně, takže ještě jednou – novinka “Vertikal” je skvělá! Je poskládaná koncepčně, promyšlená, explozivní i zklidněná, předvádí kapelu jistou a minimálně na evropském kontinentu zcela suverénní, má perfektní grafiku, silný a zajímavý koncept a snad až na stlačený zvuk (i když nikterak drasticky) jí nechybí vůbec nic. Můžeme tu licitovat, jestli jsou starší alba lepší, horší, srovnatelná, ale podobná debata patří spíše na akademickou půdu a snad se shodneme na tom, že od “Salvation” (2004) je to jedna dobrá deska vedle druhé.

Do značné míry byla relevantní otázka, jak moc se na novém albu projeví odchod zakládajícího člena, vokalisty Klase Rydberga, ale rychlou odpovědí “nijak nebo minimálně” ji meteme ze stolu. Cult of Luna vždycky vystupovali jako společenství, nikdy neměli výrazného frontmana v popředí a tak přeskupit zbylých sedm (sic!) členů nebyl problém, stejně jako nebyl problém pro Johannesse a Fredrika nahodit vokály na novou desku. Však dělají jen to, co dělali vždycky.

Podstatně zajímavější je směřování hudební (ne, neshazuju dříve napsané), které kromě jasného rukopisu kapely (zvláštně dýchající hajtka mě vždycky fascinovala) přináší i další lahůdky nevýznamné i zásadní. Předně pominu drobnosti typu taneční pasáže v grand opusu “Vicarious redemtion”, či po albu různě rozeseté, svým výrazem až ambientní plochy, a přejdu k zásadnímu, k atmosféře … což s předchozím tak nějak souvisí. Odlidštěná, chladná a přitom monumentální a majestátní. Je radostí sledovat, jakým způsobem dotváří celkový sound Anders Teglund se svou elektronikou; už jen úvodní “The one” zanechává v hlavě větší spoušť než všechna orchestrální intra symfonického blacku dohromady. V aranžích si přesně hledá své místo, přebírá štafetu od kytar a pak ji vrací, chvíli drží rejstříky v mohutných sférách a pak jen lehce dokresluje klidnou pasáž, a nebo rychlým bleskem sráží do kolen nepřipraveného posluchače. Z dalších pasáží doporučuju úvod „Mute departure“ nebo přechod osmé a deváté skladby. Dokonale promyšlené, dokonale funkční.

A pak ty drobné detaily! Třeba zvláštním způsobem zkrácený zvuk činelů v “Synchronicity” navozující chlad, sterilitu, strach. Podobným způsobem mě svou prací dostali pánové Fulber & Reely na Demanufacture, ale to už je hodně dávno. Nebo přidušený vokál ve čtvrté „The sweep“, utopený v elektronice, zoufale volající, zotročený; či rozházení kytar do sterea, jejich místně se vyskytující asynchronicita a další a další... Na albu jsou pasáže, při nichž mi regulérně běhá mráz po zádech, kdy mě deska za užití minima prostředků vtahuje do svého světa a zcela promyšleně týrá. Metal? Ehh, pohádky pro děti.

“Vertikal” mě dostává víc a víc s každým poslechem a jestli teď tvořím nějaké poznámky, už za dalším napsaným slovem cítím, že naše společná cesta bude ještě hodně dlouhá. Recenze na tuhle desku může přijít klidně až za rok a stejně to ještě nebude ONO. Culf of Luna si s novou řadovkou dali na čas a čekat se evidentně vyplatilo. Promyšlené a dotažené album, které funguje jako celek při pohledu z odstupu, i jako skvělá sbírka drobných relikvií při detailním zkoumání.

Na závěr snad dlužím vysvětlení, proč dole nesvítí plných 100 bobříků. Takže: jednak limitovaná CD edice je prachsprostý čtyřpanelový digipak a za ty kačky jsem čekal přece jen něco lepšího; možností je dnes nepřeberně (bokem nechávám tiskovou chybu na zadní straně, kde jsou přehozeny dvě skladby). A pak bych uvítal vzdušnější sound, to by teprve byla lahoda.