Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tak trochu tuctovej název kapely Cult Of Occult, ale komu to nakonec vadí. Název debutové placky Hic Est Domus Diaboli už sice takové klišé není, za to použitý jazyk ano. Lebky na obalu a sludge doom metal v emblému už také nevypovídají o zrovna dvakrát originálních nápadech. Co je tedy na této kapele a jejich novém albu tak zajímavé? Odpovíme si rovnou.

Zajímavé je minimálně to, že se mi vůbec nepodařilo najít jména postav, či alespoň počet hlav, kteří stojí za vznikem tohoto díla. Buď je to důsledkem mé google neohrabanosti, anebo si dává kapela záležet na tajnostech. Ať je to jak chce, tajnůstkáři to trochu budou i tak. To tvrdím na základě několika poslechů jejich nové šestiskladbové placky. Ta totiž tajemně působí až až a právě o atmosféře celá ta deska je. V současných dnech bych vás tady mohl zahlcovat pocity, kterak je to chladivé, mrazivé, příjemně těžkopádné a podobně, ale zkusme se vcítit naopak do role zcela opačné. Deska je žhavá, valivá jak nevinná láva a neúprosně vařící. Spálit se při jejím poslechu můžete. Ne však z hlediska zklamání, nýbrž z pohledu skutečného trýznění nenasytného žáru. Polévá vás horko, pot se pomaloučku řine po těle. Sklenice s tekutinami kamsi odbíhají a již kalný zrak těžko stmelující jeden předmět do jednoho pohledu se sám zdá být hladový.

I hudba je to hladová. Hladově plouživá a vláčná. Snad i utahaně ospalá, ale přesto všechno z ní tryská bezedný gejzír energie a silných emocí. Údery do nástrojů jsou natolik silné, že jsou schopny jedním šmahem rozbít kámen. A právě z těchto intenzivních pocitových výstřelků sálá ono horko. Sálá skrze blikající oči aparátu, skrze jejich membrány, přičemž se vzduchem řine nesnesitelný zápach pálících se kabelů. Odér se mísí s potem a špinavým dechem samotného zpěváka. Jste zajati v tmavé místnosti plné vedra a jediná možnost úniku ven jsou chabě osvětlené plechové dveře. Každý má možnost vstát a odejít, ale nikomu se nechce. Se zavřenými očními víčky naplno vnímají tu roztodivnou atmosféru, která by se za jiných okolností nedala slučovat s pobytem. Tohle je ale jiné. Tady hrají Cult Of Occult a svou okultní tématiku nerozvíjí bombastickými klávesami, nýbrž pouhým mučením svých strunných a bicích nástrojů. Jak prosté a při tom dokonale funkční.

Třeba je podobné muziky už strašná spousta, třeba už ji nikoho ani nebaví sledovat. Třeba ji někoho ani nezačalo bavit sledovat. A třeba už je to všechno dávno mrtvý žánr. Ovšem důvod, proč se o tom tady nyní bavíme, není ten, že na světě kráčí další tuctová kapela. Není to žádná seznamka s nováčky na scéně, kteří předvádějí úctyhodný start, žádný dobrý průměr, tohle je ryzí síla a neuvěřitelná schopnost lapit posluchače a nepustit jej, dokud z něj nebude vycucána poslední kapka jakékoliv kapaliny. Za pomocí roztahaného tempa a nenápadně košatých kompozic je celý proces nepěkně natahován a tortura doznává svého cíle. Nemusíme se nořit do rakví, nemusíme vyvolávat příbuzné démony, ačkoliv siluety všech se nám mnohdy v odlesku diod zablyští. Chmurnost, špína a horko, to jsou atributy této nahrávky, která se směle šplhá vzhůru. Jakoby nekonečná pouť sebedestrukcí a zkouška vlastní výdrže. Přežijete? Zkuste to, věřím, že ano, neb tady se potkává krása pomalých unavených melodií s hnusem a nečistotou. Největším důkazem mé předchozí věty budiž třetí skladba Opus Ad Odio, při které se mi ježí aj chlupy na pérdeli. Pravý nefalšovaný sludge doom metal a přeci jen kořeněný okultismem a esoterikou.