Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dark Angels - Forever & Ever (EP)

Dark AngelsForever & Ever (EP)

Jirka D.15.11.2011
Zdroj: CD (# IMA 001)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: EP Forever & Ever balancuje mezi doomem a heavy metalem a kromě zmíněného žánrového střihu neoplývá přílišnou originalitou ani kvalitním zvukem. Řekl bych, že stojí pevnýma nohama v českém undergroundu a to určitě není málo.

S kapelou Dark Angels se prostřednictvím EP Forever & Ever setkávám prvně, její i moje minulost kráčela po úplně jiných stezkách. Od roku 2004, kdy kapela vznikla, vyšly pod názvem „temných andělů“ dvě dlouhohrající desky a jedno splitko se souputníky Janesession, ale moje neznalost těchto nahrávek dnes nebude tak na škodu, jak by se mohlo zdát na první pohled. V roce 2010 proběhla u kapely, tak jako u většiny státních institucí, reorganizace a většina starých struktur byla z různých příčin odejita a nahrazena lidmi novými. Narozdíl od nových vrcholných manažerů, kteří v naprosté většině případů nemají ani ponětí, v jaké firmě působí a v jakém oboru vlastně podniká, noví muzikanti shromáždivše se kolem jediného původního a zakládajícího Václava Votruby už nějaké hudební zkušenosti mají a zelenáči to rozhodně nejsou.

 

Nynější EP by se ve smyslu výše napsaného dalo pokládat za takovou zkoušku soudržnosti souboru, jednotnosti nápadů, ujasnění si pozic a hledání společné cesty do budoucna. Aspoň tak jej po mnoha posleších vidím já a je sympatické, že i pětiskladbová nahrávka českého undergroundu vydaná vlastním nákladem není pouhým vypáleným cédéčkem s papírkem nejnutnějších informací, ale že v ruce držím klasické lisované CD s „bookletem“ alespoň o čtyřech stranách. Sice absentují texty, kterými bych si doplnil mezery z odposlouchaného, ale žádný průšvih se nekoná a jako hmatatelný celek působí nahrávka obstojným dojmem.

 

23 minuty vylisované do stříbrných drážek začínají poměrně zlověstně, atmosféru úvodní Morning shadows posouvají do záhrobí výrazné klávesy, skoro mám pocit, jako bych poslouchal nějaké intro Cradle Of Filth nebo rané Tiamat. Skladba se začne odvíjet v pozvolném tempu, věrna domovým postupům a skoro bych si přál, aby tak pokračovala až do konce. Vývoj je ale jiný, po nepříliš nápaditém předělovém riffu se tempo posouvá do heavy a skoro až speedových vod, na povrch vylezou přehnané kopáky a naplno odkryjí v tomto ohledu prachmizernou práci na finálním zvuku. Jestli bych měl určit problém číslo jedna, je jím zvuk. Druhou překážkou lahodného poslechu je pro mě barva Evina hlasu ve výškách, do kterých se především v této první skladbě pouští poměrně často. Osobní pohled, možná záležitost soundu desky, ale podstatně víc mi sedí mělká hlasová údolí v druhé či třetí skladbě. Ona druhá položka tracklistu, nazvaná It’s time to go, je opětovně laděna spíše do doomu a oproti své předchůdkyni nemá tolik ambicí vybíhat do jiných žánrových hájenství; dobře tak. Působí skoro ponuře, tempo je vláčné, text neveselý a tak to mám rád. Když překousnu dost nepůsobivý Vencův murmur bez patřičného charismatu a síly, dostávám slušnou skladbu snad hodnou následování v budoucnu.

 

Třetí píseň s obehraným názvem The other side hudebně navazuje na předešlou, vyznívá hodně smutně a opět mám pocit, že je to možná cesta do dalších let, když se k myšlence přidá i hromada dřiny a zapracuje se na takových pasážích, jakou je například opět zcela nevýrazný murmur tiše se krčící na pozadí. Ten musí ryčet až se police budou třást! Čtverka Time for tears je dle všeho restaurátorská záležitost nějakého staršího nálezu a hudebně bychom mohli i souhlasit. Nejsvižnější skladba na albu, poměrné jednoznačné konstrukce, kterou opět sráží především mizerný / přehnaný zvuk kopáků. No a závěrečná The Pigeon je odpočinek s akustickou kytarou a Eviným zpěv (tentokrát posazeném v lahodném spektru), s ambientním / klávesovým pozadím a jedním decentním sólem pro kytaru elektrickou. Prostě taková závěrečná balada, poslouchá se dobře a jsem spokojen.

 

Ve světle výše napsaného se mi nahrávka jeví poněkud nesouladně a demonstrační účel o znovu fungující kapele je pro mne jediným rozumným východiskem. Pravdou ale je, že na základě poslechu Forever & Ever lze do budoucna usuzovat na několik možných cest a tak spíš zůstává ve vzduchu viset otázka, kam se Dark Angels přikloní.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky