Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dark Blue - Victory Is Rated

Dark BlueVictory Is Rated

David11.4.2019
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm, PC
VERDIKT: Dark Blue nenápadně zalézají pod nehty, beze spěchu, rozvážně. Vystačí si s minimem prostředků, rozhazování okvětních lístků na cestu, po které nakonec vykročí shrbená nevěsta s přešitým obličejem, přenechávají jiným.

Hořkosladká lekce majestátné post-punkové melancholie, popíkové rozvolněnosti devadesátkových britských ostrovů, rozpuštěná v pozitivních ozvěnách zasněného světa shoegazingových legend nakopnutých upřímným nápřahem desetidírkové Martrensky. Nové album pensylvánských absolute cunts, proper legends připomíná důležitou pravdu – vítězství je ceněno, vážení.

 

 

Dark Blue nejsou o fňukání, střílení do vzduchu, hledání začátku konce nebo plivání do obličeje bez příčiny… ale o realitě… která nemusí být vždy růžová. V podání odzbrojujícího barytonu, obestřeného hradbou pulzující neomylné rytmiky stojící jako pevný základ silných melodií schopných z fleku vzít vítr z plachet křečovité snaze o každodenní vítězství ničeho nad ničím, je však její přítomnost nejen nadmíru snesitelná, ale ve chvílích, kdy jste nuceni čelit tváří v tvář „Challenge Of Death“, smířlivá a duši osvobozující. Dark Blue rostou. Od statusu dalšího projektu poskytujícího akurátní vybouření všech zúčastněných, který neurazí, nenadchne, opatrně našlápne mezi prázdné místo sousedících paměťových buněk a polehoučku za přítmí pozdních hodin zimního večera dá své nenápadné poslední sbohem, po regulérní kapelu, jejíž velikost je větší, než většina „takzvaně velkých.“ Civilnost, onen hlavní, rozdílový faktor, na první dojem možná vyznívající jako nadávka, ovšem pozor, neplést s konformitou, šedí a jednotvárností. Jsem schopen naslouchat mučedníkovi svíjícího své vetché končetiny pod tíhou celého světa, jehož dosavadním nejodvážnějším aktem lidské existence byla cesta do servisního centra polovodičového království za účelem výměny rozbitého displeje svého dotykového mluvčího nebo kazateli všelidské moudrosti pramenící z vlastního pocitu neomylnosti? Ano, samozřejmě. Jsem schopen je brát vážně? Je mi líto, nikoliv.

 

 

John Sharkey III si nehraje na PJ Harvey v kalhotách ani nerda právě dorazivšího na planetu Zemi. Plakat kvůli tomu netřeba. Ze všech uskupení, v nichž zanechal svůj otisk, právě Dark Blue jako jediní fungují bez obtěžujících hluchých míst, sebejistě, přirozeně. Netlačí zbytečně na pilu, ale přitom nedrží odvahu v temném koutě pod zámkem. Nenápadně zalézají pod nehty, beze spěchu, rozvážně. Vystačí si s minimem prostředků, rozhazování okvětních lístků na cestu, po které nakonec vykročí shrbená nevěsta s přešitým obličejem, přenechávají jiným. Victory Is Rated pokračuje v kurzu předchozích nahrávek, ke slovu se ale mnohem častěji dostávají poklidné piánkové pasáže. Kolébavé, nicméně plné vnitřního napětí pozvolna natápěného papiňáku. Vkusná zarachocení padajících šuplíků napěchovaných spojovacím materiálem však stále hrají první housle a skluz do bahnité unylosti je mimo provoz. Dark Blue nevlastní klíč k celosvětovému vševědění a nesmrtelnosti, bodují ale tam, kde většina velice snadno upadá do kopírky bez špetky vlastní identity. Jednoduchost, účelnost, cit. Vítejte ve vybrané společnosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky