Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Thou - Umbilical

ThouUmbilical

Bhut18.7.2024
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Nepřiznaná, avšak přirozená a nerušivá snaha o podobnost třeba s takovými Eyehategod. Silná a masivní stěna sludge doomu, která po počátečním nechutenství vklouzne do krku zcela samovolně.

Kdyby dávno zesnulý umělci (zejména malíři, ilustrátoři a jim podobní) dostávali pětikorunu za každé použití jejich díla, či fragmentu z něj, tak jen Paul Gustave Doré by se stal miliardářem díky tvrdošíjnosti metalových kapel, které jeho díla do zblbnutí otiskují (nejen) na titulní obálky svých nahrávek. Jeden čas jsem se tomu věnoval a mohu říct, že ten výčet nahrávek je enormní a především nekonečný, neboť stále vzrůstá. Jednou z nových položek je album Umbilical od amerických těžkooděnců Thou. Proč těžkooděnců? Protože žánr, který je jim vlastní se zove sludge / drone / doom.

 

Je mi až s podivem, že na Echoes došlo jen k jedinému, a ještě trochu zevrubnému průzkumu a sondáže jejich bohaté, a především košaté diskografie. Sic tu pardálové rámusí téměř dvacet let, přičemž stopy v podobě hudebních nahrávek nechávají hluboké a silné. A to prosím nemusí jít hned o vlastní velké desky, kterých je k dnešnímu datu šest, ale nutno k výčtu dopočítat i množství splitek a kolaborací a jiných krátkometrážnějších počinů. Vskutku plodné těleso. Na jednu stranu to množství nahraného materiálu vzbuzuje obavy, že kapela jednoduše zaznamená kdejaké vrznutí ve zkušebně, které umocní vazbením a uzamkne jej hradbou nemilosrdné smyčky repetice. Jenže Thou mají ten sludge docela v malíku a svět div se, kdykoliv se jim namátkově stihnu věnovat – vždycky mě to osloví a potěší. Nejinak tomu je i právě s aktuálním kouskem Umbilical.

 

Jsem příliš líný na to, abych si překládal texty, ale názvy skladeb jakž takž chápu, ale pořád mi v tom řetězci uniká provázání s motivem obrázku na obale. Rozuměj, tenhle Doré není z běžného cyklu Bible nebo Danteho Božské komedie, což jsou literární celky, které právě svým úžasným umem doplnil francouzský genius detailu, a právě ilustrace z jmenovaných publikací jsou nevysychající studnicí inspirace, ale jde o výjev historický. Vidíme na něm postavu bojovníka opírajícího se o strom, za nímž v pozadí zuří bitva. Je to zachycení tažení, lépe známého pod pojmem druhá křížová výprava. Jde přímo o Ludvíka VII. Francouzského v bitvě u hory Cadmus (Turecko), kde byla francouzská armáda poražena a zahnána do úzké rokle. Král však dokázal uniknout, a právě obrázek dokládá, kterak se mu dařilo bojovat. Dějepisné události mi však nelícují s hudbou, která je prostá všeho, co si tak nějak podvědomě spojuji s hudbou oslavující dávnověké bitvy. Takže žádné řinčení kovů, ržání koní, řev, ani folklorní pidlikání. Jen hrubý sludge metalový válec, což je nakonec vlastně také docela ofenzivní ztvárnění. Já stále věřím, že ta souvislost tam někde dříme, ačkoliv není na první dobrou zřejmá a odhalená.

 

 

Hudební motivy jsou učebnicovými příklady, jak se tyhle žánry klokotající kolem sludge doomu dělají. Nenajdete tu vlastně nic, co by znamenalo revoluci, nebo nějakou jinou formu vizionářství v danému hudebním odvětví. Můžeme to důstojně nazvat poctivým řemeslem, ale přijde mi, že takové označení je dost málo. Poctivé řemeslo je sice hezký terminus technicus, ale postrádá nějaký bližší vjem a kotvu, o kterou se lze šikovně opřít a vyhoupnout o stupínek výš. Já tu totiž cítím takovou tu oddanost se zatnutými zuby, tu chuť a energii, kterou autoři vlévají do svých nástrojů a pak s nimi drancují nebohé posluchačstvo. Je tam jasně zřetelný zápal a impulsivní masa živoucího díla, které chce být a zároveň nechce být něco víc. Domnívám se, že jsem našel i určitý přesah, který prakticky vždy podvědomě doluji z každé nahrávky, co zrovna slyším. Je to tam, to něco navíc a můžeme to i pojmenovat. Můžeme to nazvat tou pověstnou vyhraností, kdy kapela za ty roky zkrátka ví co dělá, jak k té své hmotě má přistoupit a jak opravdově a uvěřitelně výsledek zní. Není to jen hraní oblíbené hudby a snaha o dosažení nějakého přiblížení se (ačkoliv důsledně popíraného) ke vzoru z hudebního dospívání. Tady je jasně znát, že je to takhle zcela přirozené, a to z prostého důvodu. Jsou tu totiž vedle bezesporu chytlavých, úderných, šlapavých, nu zkrátka nápaditých a šťavnatých míst, i momenty, které můžeme přirozeně označit za prázdná, hluchá, vatózní, neřku-li zbytečná. Možná proto se zdá být deska příliš dlouhá, ačkoliv její stopáž nemá nijak vybočující charakter. Možná proto jsem si s druhým poslechem dal na čas a jedním dechem dodávám, že interval poslechu se s rostoucí znalostí alba přímo úměrně zkracuje. A právě proto si myslím, že je ta deska naprosto svá, silná a především přirozená. Protože se nezapírá a jen a jen tlačí ty Pascaly ven. Takže spokojenost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky