Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když si projíždím historii této kapely, tak se mi před očima (ušima) otevírá poměrně rozsáhlá mozaika chutí, vlivů a vůní. Dark Suns si za svou historii prošli opravdu velkým vývojem, který se kdysi proháněl v death metalových vlnách a skončil v současnosti u koketování s jazzem až nádechem Petera Gabriela. Dá se ale celý tento vývoj popsat podobně jako třeba u Opeth? Tedy klenot vedle klenotu, ze kterého vzešla jedna z nejoriginálnějších kapel současnosti? Stojí za pozornost naopak pouze to, kam se na své cestě nakonec dostali?

Otázek by se jistě dalo klást ještě hodně a tohle nebude zrovna lehká recenze, nemám totiž před sebou jednoduchou desku. Rád bych díky tomu, abych mohl patřičně odůvodnit, proč novou desku hodnotím tak, jak ji hodnotím, načrtl historii kapely a shrnul její dosavadní tvorbu. To vše je totiž velice důležité a v kontextu s předcházející tvorbou to celé nabírá jiných odstínů a kontur.

Everchild je vyvrcholením vývoje kapely co do nástrojové pestrosti a zároveň nejjemnějším počinem, co se týká intenzity (od hluku nástrojů až po emotivní tlak). V kontrastu s deskou Swanlike je ten rozdíl až neuvěřitelný. Ale on stejný rozdíl je i v poslední desce Opeth ve srovnání s Orchid (a devadesátkovými následovníky). Když už jsme u opětovně zmíněných Opeth – tady vidím první slabinu Dark Suns, příliš se podobají svým vzorům. Ať už se jedná o Opeth nebo v tomto případě i Katatonii. Nepodobat se někomu na metalové scéně už dnes téměř nejde, věc jiná je dělat to takhle okatě.

Na Existence můžeme najít zalíbení v Anathemě nebo pokoukávání po Porcupine Tree, hutnost a spojitost je tu zjevně ve vodách Dissilussion (protože Vurtox jim na desce makal ve studiu). Takže opět směsice mnoha spolků, ale tady bych uznal Dark Suns celkově daleko vyspělejší formu a fakt je, že se to poslouchá opravdu dobře. Následovník Grave Human Genuine je deskou plnou mnoha vlivů s vyzněním do prázdna. Obrovský počet změn tempa, vrstevnaté vokální linky, nápadů milon a není z toho zároveň nic, co by mi zůstalo v hlavě. Co je blbě? A co je vlastně s novou deskou? Není to trochu to samé? Vlastně ano, ačkoli se pánové od té doby dostali mnohem dál.

Rád bych ještě zmínil příjemně retro desku Orange, předcházející současnou Everchild. Opět přehršel vokálních linek, nikdo se tady ale nesnaží o přehnanou složitost a „naplácat do toho všechno, co jsme se naučili“. Je to lehká retro kytarovka jak ze sedmdesátek, roubení dnes tolik populární a vzhledem k tomu, že v tom samém roce vydali Opeth svou Heritage, pochopitelný směr (nejen Dark Suns).

Tak se pozvolna dostáváme k novince, která se urputně snaží o velké rockové umění a zoufale jí to nevychází. Kapela si totiž dle mého mínění ukrojila pořádně velké sousto, které není schopna se svými schopnostmi ukočírovat. Ono to všechno zní sakra dobře, ale dohromady to vlastně vůbec nic nedává. Já mám z celku, čítajícím něco přes hodinu muziky, pocit, že jsem poslouchal úmorně dlouho desku a že není jediná linka, kterou bych si zopakoval k poslechu. Prostě není proč opakovat. A to na desce hraje osm členů, podávají precizní výkony (v rámci mezí) a je to hodně barvité (málokterá prog-rocková kapela dnes předvede tak výtečnou dechovou sekci). Co naplat, je to k ničemu, když nebyli schopni složit dobré skladby. Opar těch současných Opeth tam stále je, neskutečně parádní mezihry v jazz-rockovém opojení, to je žrádlo (např. Monster). Člověk zažívá střídavé pocity blaha a rozladění.

Dark Suns nestvořili nadčasové geniální dílo, které by postupně odkrývalo své klenoty a pak se posluchač už jen ukájel do zbláznění. Kapela má pouze našlápnuto někam k výšinám, ale mám obavy, že jich nikdy nedosáhnou. Jejich slabostí je odpradávna neschopnost napsat dobré melodie a parádní skladby, ke kterým by se člověk vracel. A to i přes poměrně výborná díla v minulosti – ta byla ovšem jinak vystavěná. Prorazit si cestu v žánru, kam se Dark Suns dostali, to už chce opravdový kumšt, na který mají zatím pouze instrumentálně. Srovnám-li si lehkost Heritage (což je zároveň hodně barevná a složitá deska) s Everchild, je to obojí prostě úplně jinde.

Jako kapela prodělali Dark Suns poměrně překotný vývoj (ačkoli od první desky je to už 14 let) a jsem zvědav, s čím chtějí přijít příště, protože nikdy se dlouho nechtěli zastavit na místě.