Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jako kapela jsou Innersphere batole, které má zbytky mlíka na bradě, protože jsou to sotva tři roky, co se poprvé nadechli. Všichni členové už nějaké zkušenosti sesbírali, každý hrál minimálně v jednom projektu, ovšem kromě angažmá zpěváka Míry v Return To Innocence se nedá mluvit o výraznějších rolích. V Innersphere tak máme mladou, nadějnou partu, která začíná s čistým účtem a jistě se bude chtít blýsknout.

Sympatický digipack vyvedený v odstínech hnědé nabízí poměrně dost zábavy. Chlapi neškudlí s nápady na horší časy, ale otevírají se vstříc hladovému uchu. Zkoušejí na nás různé fígle, nerozpakují se prohnat zpěv efektem tam a zpátky, rádi si vzpomenou na slavnější kolegy a obšlehnout nějaký ten motiv, ale vše s přirozeným respektem. Důležité je, že v tom cítím kus poctivé práce, nápady zbrocené potem a studené večeře, které nechali na kuchyňské lince rezignující přítelkyně a manželky. Snad je obměkčí nějaká ta akustická vyhrávka vonící romantikou...

Melodie jsou ne zrovna originální, ale v domácí konkurenci v pohodě obstojí. Když vezmu v potaz, že jde o debut, lze jen uznale pokývat hlavou. V nepříliš nápaditém výrazu, který inklinuje k tisící a jedné formě heavy/death metalu, se daří výhonkům zajímavých nápadů. Je to jako hledání šafránu, ale každý nález potěší. Skladby se po většinu času nesou v rychlém tempu, nabízí poměrně širokou paletu melodií, které ne vždy zasáhnou to správné místo v hrudi, ale ani je nejde označit jako vatu nebo zbytečnou vycpávku. Bohatě strukturované kompozice dostávají svůj tvar křížením svižných, rychle se měnících riffů a brumlavé basy, která se nenechává zazdít melodickou převahou.

Skladby ukrývají příjemná sóla, která to s exhibicionismem nepřehání. Melodicky navazují na základní motiv, který rozvíjejí do stravitelných výšin a záhy nás vracejí zpět. K dobré pohodě přispívají časté náznaky doomu, který plyne zejména ze záhrobního chropotu. Zpěvu by neškodil širší rozhled pro větší barevnost, někdy je zbytečně plochý, ačkoliv by tato hudba snesla různé experimenty. Ale nejde o zásadní výtku, growling sám o sobě dokáže slušně rozvibrovat vzduch a má koule. Tempo se nám během 45 minut mění, do převážně rychlé jízdy vstupují volnější pasáže, které zklidňují rozvířenou hladinu jako olejová skvrna. V nich se výrazněji prosadila výpravná atmosféra čerpající z hlubin epického umění, která nahrávku povyšuje nad rámec průměru.  

Amnesia mě určitě zaujala víc, než bych čekal od dosud neznámé, domácí skupiny, protože nabízí poměrně dost zábavy. Většinou je to taková bída, že stačí dvě tři skladby a vím, že to nepůjde. Nuda nebo přímo něco hrozného. V tomto případě sice nejde o kdovíjak šokující zkušenost, ale už to, že jsem album poslouchal bez vážnějších výhrad v kuse, o něčem vypovídá. Pach lokální stáje nejde přehlédnout, ale to není nic špatného. Naopak jsem rád, že se domácí kapely dají přibližně odhadnout a často neztratily feeling doby, kdy jsem si s metalem začínal tykat. Innersphere přeji, aby se dařilo a když pojedou tímto stylem, bude to v pohodě.