Recenze: Darkenhöld - Le fléau du rocher

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

DarkenhöldLe fléau du rocher

Garmfrost9.7.2025

Zdroj: CD, 6-panelový digipak, Mp3 / promo od vydavatele

Posloucháno na: Pioneer PDS602, Pioneer A339, Elac EL60 + phone, Marshall Major IV

VERDIKT: Epičtí vypravěči Darkenhöld, průvodci po hradech a zámcích, tuláci historií i milovníci fantazie… se stylizují do francouzské bardské scény. Jsou občas syroví, většinou melodičtí, nebojí se heavy metalu, akustických nástrojů, ambientu, sborů... Jen to celé uchopit a předat posluchači se zdá být těžkým oříškem...

Epičtí vypravěči Darkenhöld, průvodci po hradech a zámcích, tuláci historií i milovníci fantazie… se stylizují do francouzské bardské scény. Pánové z Nice dokážou stejnou měrou vypíchnout dravý kus flákoty ve stylu staré norské scény v čele se Satyricon, jako melodickou výpravnou poezii s historickými nápěvy. Rádi malují scény z vymyšleného světa, začleňují je do historických reálií. Jsou režiséry a scénáristy, co mají rádi mohutný úvod, gradaci, odbočky a velkolepé finále. Zároveň se nezapře jejich obliba starého heavy metalu s chytlavými sólovými vyhrávkami.

darkenhold

Na své šesté dlouhohrající nahrávce Le Fléau du Rocher pokračují v nastaveném směru. Skladby jsou dotaženější, propracovanější, určitě melodičtější a s menší porcí černé temnoty než dřív. Což pro někoho znamená jednoznačné plus a pro druhého zklamání. Sdílí s posluchačem éterickou auru melodií, kterou se snaží vykouzlit jednak běžnými metalovými nástroji a postupy, ale pomáhá si akustickými vyhrávkami a dominantními klávesy nebo sborovými zpěvy. Vložené dungeon/ambient instrumentálky mají zřejmě roli album rozšířit a dodat mu hlubší atmosféru. Nicméně mě poněkud ruší a boří vypracovanou náladu.

darkenholddigipak

Velké a silné momenty bohužel střídají nápady, které nejsou tolik atraktivní. Což se nejvíce projevuje v místech, kdy se kapela snaží být extrémní nebo naopak ambientní. Přehnané emoce sráží příjemné nápěvy a silné melodie.

Na můj vkus příliš vytažené bicí nástroje ruší a boří dobrý dojem. Rytmy jsou vůbec achillovou patou Le Fléau du Rocher. Zejména svojí strohostí. V rychlých pasážích jsou bicí party takřka punkové, což vedle pasáží s více groove nátlakem působí lacině. Ocenil bych důraznější a konkrétnější kytary, které spolu s basou tvoří nerozlučný tandem, což nemyslím jako chválu.

Album je podle mě příliš dlouhé, aniž by ve skutečnosti dlouhé přehnaně bylo. Jen tak působí. Rozvláčností a zakomponování velkého množství vaty, nebo alespoň méně atraktivních riffů. Jak vidno, Le Fléau du Rocher působí značně rozpolceně. Slyším zde skvělé melodie, zpěvy jsou výborné, akustické linky rovněž hodně dobré. Nachází se zde však hodně důvodů, které mi poslech kazí a díky kterým se k desce určitě nevrátím.

Kapela umí být v jemnější nebo výpravnější poloze uvěřitelná a přívětivá, avšak na mnoha „extrémnějších“ místech naopak amatérsky barbarská. Různé aranžérské přechody jsou nevýslovně krkolomné. Předpokládám, že mnohým přijde deska dobrá a užije si a tak je to v naprostém pořádku. Já zůstal nenasycen…

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?